Například neznám jiný festival, bez ohledu na žánr, který by měl tak hezky zpracovaný programový bulletin. V tomto případě je to vlastně samostatný stostránkový časopis formátu A4 na příjemném papíře a s pěknou grafikou, který má dokonce svůj samostatný název: Jazzman.
Kromě základních profilů vystupujících umělců je v něm taky spousta dalšího zajímavého čtení: rozhovory, analytické a esejistické texty hudebních publicistů, poslechové testy „naslepo“, ankety s hudebníky. Potud tleskám.
Má ale také svůj editorial. Ten letošní napsal umělecký ředitel JazzFestu Vilém Spilka. Zaměřil jej na módní genderovou problematiku, kterou vztáhl k jazzu. Mimo jiné píše: „Genderové problémy se ve společnosti řeší již mnoho dekád, ovšem jazz – zdá se – v tomto smyslu trochu zaspal.“
A o kousek dál si coby dramaturg festivalu sype popel na hlavu: „Při pohledu do letošního programu si musím zamést především před vlastním prahem a nad nepoměrem pohlaví se vážně zamyslet - řídce se vyskytující zástupkyně ženského pohlaví v sestavách kapel se mi raději ani nechce počítat.“
Připadá mi, že taková trochu umělá a trochu trendová „sebereflexe“ není dramaturga tak výrazné akce hodna. Nebo je opravdu Spilkova chyba, že (navíc dobré) jazzové trumpetistky, trombonistky, ale třeba i basačky nebo bubenice se dají spočítat na prstech ruky?
Že je jich zhruba stejné procento, jako ve vážné hudbě mužů-harfenistů? Pokud vím, nikdo ženám hrát jazz nezakazuje. Je to jen na nich. Až jich budou zástupy, dramaturgové z nich jistě budou rádi vybírat.
