Bylo to jako sen: s tou situací neměl zkušenost nikdo, s tak velkým publikem málokteří. O davové reakci ovšem věděli něco ti, kdo vystupovali na folkově-trempské Portě, kam jezdilo třicet tisíc lidí – Spirituál kvintet. Slogan „za svou pravdou stát“ je pro plné náměstí sdělením, které se ještě dá zpracovat. S jiným kalibrem oslovil shromáždění Vladimír Merta. Představa, že v čerstvě vydobytém prostoru lze dát zaznít poetické šifře, ho vedla k výběru písně Kecy. Její kvality nesouvisejí s tím, že jako mezihra mezi přelomovými projevy se s publikem všech sociálních vrstev musela minout. Jaké otázky v nich zaslechnuté útržky textu asi vzbudily? „Jsem špatný člověk co slouží dobré věci / spasitel který se o pár set let opozdil / pokorně sebevědomý jako bývávali světci / kecy, kecy, kecy...“ Kdepak: okno Melantrichu a tribuna Letné byly pro songwritery podivnou satisfakcí. Něco ostřejšího Vystoupením, které mělo dlouhou dohru, byl letenský vstup Jiřího Dědečka. „Nikdo nám nemluvil do toho, co zahrajeme,“ vzpomíná, „takže dramaturgický přehmat to byl čistě můj. Všichni říkali – zahraj něco pořádně vostrýho! Nic ostřejšího než Vraťte mi nepřítele jsem tehdy neměl.“ Dědeček si sice vybral písničku jednoduchého stylu, ale už jen ironií a nevyřčenými významy to nebylo sousto pro masy. Opravdový problém však způsobila pointa písničky, která (myslí tím zaniklou buržoazii) zní „vraťte mi nepřítele / a jděte do háje / anebo do prdele“. Dav z celého songu pochytil hlavně to jediné místo bez souvislostí, navíc v televizi střihli do písně rozhovor a k Dědečkovi na tribuně se vrátili až pro pointu.
„Tys nám dal,“ řekli mu kolegové z Občanského fóra. Najednou se plně ukázalo, že písničce při převratové demonstraci nikdo nepřiznává právo na styl, poetiku, vtip, rebelskou nadsázku – všechno to je v takové chvíli zrušeno. Tisíce následných dopisů a telefonátů lze shrnout pod tehdejší heslo „nejsme jako oni“. Revoluční shromáždění vlastně nechtěla občany radikalizovat, ale spíš udržovat ve střední moderato dynamice. Akcent na „zdvořilou“, nenapadnutelnou (kým?) revoluci nejen bez násilí, ale i beze slova „prdel“ teprve čeká na hlubší analýzu.
Zkušenost s reakcemi uložil Dědeček do pozdějšího verše „chraň sametový Listopad / nebo tě přijdu nakopat“. „Byli jsme tam svým způsobem za opozici a já měl pocit, že tu opoziční linii musím držet pořád dál. Mí kolegové jako Vláďa Mišík pochopili líp než já, že lidi chtějí prostě něco hezkýho,“ říká Dědeček. Mišík, spolu s cellistou Olinem Nejezchlebou, tehdy zahráli „Láska je jako večernice“ čili Variaci na renesanční téma. Ten slavný ploužák, zhudebněná báseň Václava Hraběte, tehdy některé přiměl komíhat hořícími zapalovači, a přece ten okamžik nebyl kýč. Spíš v napjaté a politikou přeplněné situaci poskytl chvilkové „refuge of the roads“, útočiště na cestě, řečeno s Joni Mitchellovou. Nakolik to improvizované zvukařské podmínky dovolily, obejmul zvuk v tu chvíli dav v jednoduché pozitivní emoci, které rozumí kdekdo. Člověku se v tom intermezzu až chtělo pozdržet déle a sdílet se statisícovým davem víc takových písní – odtrženě od nějaké revoluce – třeba pro danou situaci až absurdně nepřevratných. Ale copak při změně režimu může na náměstích znít řekněme „jako kotě si příst a víčka mít zavřená“? Leda ve snu. Reálná revoluce šla dál.
Starý Gott, nový Gott a Mezigott Málokterá píseň vzbudí takový ohlas, jako když do hry vstoupí symboly. Když se s odstupem hodnotí společné vystoupení Karlů Kryla a Gotta, bere se v potaz především to, čím oba byli před Listopadem, a zčásti i to, jaký byl jejich polistopadový osud. Kryl kdysi napsal písničku Hlas o smlouvě s ďáblem, který už nechce duši, ale hlas, který by ve jménu režimu hlásal z rádia. Vystihl tak ten zásadní rozdíl mezi všemi zpěváky se stanoviskem a pouhými „krásnými hlasy“, u nichž může kontext úplně změnit obsah, který opěvují.
Ten rozpor nemá cenu vysvětlovat, je úplně jasný. Ale na obranu tehdejší myšlenky spojit Gotta s Krylem nutno připomenout, že tehdy, během listopadových dnů, se toho tolik dělo jaksi experimentálně a bez hlubšího plánu! A jasné věci měly náhle relativní hodnotu. Koumalo se, co ze starých časů budeme moci odložit a co všechno s sebou nesou nové časy. Lidé vedli rozpačitě sympatizující hovory s policajty, autor textu si vybavuje hospodskou debatu, zda teď, v nové jednotě, budeme na jedné lodi s revizory a celníky. „Polidštění Karla Gotta“ patřilo ke koloritu těch dnů, zkoušce, jak širokou konstelaci unese harmonie nových pořádků.
Mohlo to nastat právě jen v těch dnech, kdy věci byly natolik v pohybu, že ztratily svou pevnou hodnotu. Všichni známe sny, ve kterých pociťujeme absurdní pravidla jako úplně samozřejmá a banální: ještě při probouzení máme pocit, že je zcela normální a srozumitelné dávat návštěvě najevo přízeň beze slov poskakováním na jedné noze. Podobný snový opar opanoval převratovou komunikaci. Propojení vody s ohněm nebyla ani lest StB a Pragokoncertu, ani pouhá chuť disentu nechat si vypomoci od superpopulárního, byť zprofanovaného obličeje. Byl to nerealistický pokus předběhnout dobu a nabídnout obraz společenství bez nenávisti, jaký by si leckdo přál. „War is over, if you want it,“ jak napsali Lennon s Yoko Ono.
Problém je jen v tom, že čas a skutečnost tenhle anachronický výjev nikdy nedohonily.
