20. března 2018 16:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Gotthardský tunel vás zhypnotizuje, říká umělec Martin Kohout

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Umělec Martin Kohout. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Umělec Martin Kohout. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Pokud pomineme svět výtvarníků a kurátorů, byl ještě před několika měsíci Martin Kohout v Česku téměř neznámý. Svůj podíl na tom má i fakt, že posledních deset let žije v Berlíně a do Čech přijíždí jen nárazově. Poté, co na podzim vyhrál prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého, se situace změnila.

Martin Kohout je přitom činný na mnoha frontách – točí filmy, provozuje nakladatelství TooLongToReadPreß, učí fotografii na umprum a k tomu pořádá nejrůznější performance. V minulosti například v rámci „utajené“ akce proběhl jedním z nejdelších silničních tunelů světa ve švýcarských Alpách nebo v Brně uspořádal pouliční koncert nazvučený zaparkovanými taxíky.

LN: Chalupecký je považován za nejprestižnější českou výtvarnou cenu. Zajímají se teď lidé víc o vaši práci?

To se těžko posuzuje, protože jsem byl nominován už podruhé. Ale tím, že v posledních deseti letech žiju víc v Berlíně než v Praze, si tu mé práce začalo všímat víc lidí i mimo pražskou uměleckou scénu.

LN: Cenu jste získal mimo jiné za dvacetiminutový film Slides, který se zabývá problémem noční práce v Londýně a jejích dopadů na mezilidské vztahy. Vystupuje v něm partnerská dvojice Asli a Bora, která se ale kvůli nočním směnám nikdy nesetká vzhůru na jednom místě. Čekal jste, že bude mít film v Česku takový úspěch?

Poslední záběr jsme natočili loni 7 .března v Londýně s tím, že jsem snímek samozřejmě připravoval bez ohledu na jakoukoli nominaci. Film Slides pro mě byl opravdovým posunem, protože jsem měl téměř dva roky možnost soustředit se jen na jeden projekt a měl na něj díky grantům prostředky. Moje štěstí spočívalo trochu bizarně v tom, že jsem během té doby také nebyl pozván na tolik výstav jako obvykle, a tak jsem měl víc času na film.

LN: Proč jste si pro natáčení vybral právě Londýn?

Chtěl jsem pracovat s prostředím, které je pro mě magnetické tím, že je extrémním koncentrátem různých fenoménů v neskutečně hutné podobě. Londýn mi přijde z evropských měst nejvíce multikulturní, hektický, je to shluk mnoha problematických věcí včetně složitého pracovního trhu. Velká část jeho obyvatel se neustále potýká s problémy vzdálenosti, jak prostorové, tak časové. A i v tak hektickém městě je občas problém toho hodně stihnout. Hlavní postavy Slides tvoří partnerský pár, v němž muž pracuje přes noc, jeho dívka přes den a navzájem se míjejí. Tento časový posun pro ně znamená podobnou vzdálenost, jako kdyby žil každý z nich někde jinde.

LN: Jaké další komplikace ve Slides kromě nočních směn řešíte?

Problémy kvůli různému dennímu rytmu nemá jenom tenhle pár, ale měla je v mládí také Asli se svou matkou. Její matka pracovala přes noc, a tak pro Asli přednahrávala do jedné mobilní aplikace nejrůznější reakce – jako třeba pochvaly za dobré známky nebo různé připomínky a varování. Ty se poté Asli automaticky spouštěly podle toho, kde byla a co dělala. Nebo když ve škole úspěšně prošla zkouškou. Když se její máma odpoledne vzbudila, samozřejmě se Asli často ptala, jak jí to šlo přes den ve škole, a přitom jí paradoxně už vše dávno okomentovala přes telefon.

Podobné situace jsem se snažil ve filmu rozvíjet, protože mě zajímalo, jak se digitální technologie proplétají naším každodenním životem. A to jak v pozitivním, tak i negativním smyslu slova. Nejvíc mě zajímalo právě to, jak se moje hlavní postavy v takové realitě pohybují a jak v ní hledají prostor, kde se cítí pány situace. Taky pro mě bylo důležité ukázat, že by bez podobných prostředků často nebylo vůbec možné jejich vztahy tak intenzivně vůbec udržovat

Martin Kohout - Film Slides.

LN: Zažil jste někdy podobnou situaci i vy?

Jednou z inspirací pro mě byl můj dvouměsíční pobyt v Pekingu, při kterém jsem byl odtržen od svých blízkých kvůli časovému posunu deseti až jedenácti hodin. Dlouho mi proto taky trvalo, než jsem se přepnul na místní čas. První dva týdny jsem chodil spát ve čtyři ráno a vstával dopoledne, abych mohl být online se svou přítelkyní. Byl jsem tak stále napůl mezi pekingskou a berlínskou časovou zónou a často jsem chodil po městě a nahrával audiozprávy o tom, co vidím, pro někoho, kdo ještě spal, což je jeden z motivů i v mém filmu.

LN: Řada laureátů Chalupeckého ceny má vystudovanou Akademii výtvarných umění, zatímco vy kameru na FAMU, po které jste odešel do Německa. Byla to lepší volba než zůstat v Praze?

Nejprve jsem tři roky studoval na Universität der Künste v Berlíně, kde jsem si udělal takzvaného absolventa. Škola ale na mě byla moc velká a anonymní, tak jsem se na navazujícího meisterschülera – u nás by se řeklo magistra – přihlásil do Frankfurtu nad Mohanem a měl to štěstí, že jsem se dostal do ateliéru k Simonu Starlingovi. Ten teď shodou okolností hostuje v Šalounově ateliéru na AVU.

LN: Z té doby pochází váš nápad proběhnout Gotthardským tunelem v Alpách?

Ano, byla to moje frankfurtská absolventská práce, což je humorné tím, že výsledkem téhle akce byl jeden odstavec textu a dvě malé fotky. Kdybych to měl stručně popsat, tak jsem se rozhodl proběhnout jedním z nejdelších silničních tunelů na světě, který měří 16,9 kilometru a prochází částí Lepontinských Alp, jež tam oddělují německy mluvící část Švýcarska od té italsky mluvící.

Tunel je ale zároveň těsný a téměř celou cestu přímý. Má nízký černý strop, je v něm horko a řidiče hypnotizují při cestě jak míhající se světla na stropě, tak i auta před vámi, která jedou ve stále stejných rozestupech. Od roku 1980, kdy ho otevřeli, v něm několikrát hořelo a stala se v něm řada tragických nehod.

Martin Kohout - Film Slides.
Martin Kohout - Gotthard.

LN: To byl důvod, proč jste se do něj chtěl podívat?

Od okamžiku, kdy jsem jím jednou projel jako řidič, jsem měl úplně fyzický pocit, že s tím místem chci něco udělat. Napadlo mě, že bych jím mohl proběhnout ve chvíli, kdy bude uzavřený pro dopravu, ale zároveň bez toho, aby mě někdo při tom dokumentoval. Zaznamenaly by se jenom momenty, kdy vbíhám dovnitř a vybíhám ven. Chtěl jsem, aby se tu potkaly momenty něčeho monumentálního s něčím naprosto jednoduchým. I tunel se dá zjednodušit jako linka vedoucí skrze Alpy, ale zároveň jej postavit vyžaduje neuvěřitelné odborné inženýrské dovednosti. Jen se provrtat skrz skalní masivy je velký úspěch. Běh je proti tomu jednoduchý a zdálo by se, že monotónní pohyb, na delší vzdálenosti je ale samozřejmě i celkem náročný na výdrž. Touhle akcí jsem chtěl vytvořit jakousi novou legendu, kdy ale vlastně ani není důležité, kdo jím proběhl. Moje jméno tam bylo spíš jako taková záruka. Víc mě zajímalo nechat místem určeným pouze pro auta proběhnout lidské tělo.

LN: Musel jste speciálně trénovat?

Když má člověk uběhnout téměř sedmnáct kilometrů tunelem, kde je průměrná teplota 29 stupňů Celsia, a ještě to tam smrdí výfukovými plyny, má to svoje nároky. Předtím jsem nikdy neběhal, takže jsem začal trénovat už deset měsíců předem. Na začátku mi běh přišel jako nejnudnější sport na světě, ale pak mě to začalo dost bavit. Do tunelu jsem mohl jednu konkrétní noc během pravidelné uzavírky, když už jsou údržbáři téměř hotovi s prací, a nebudu tak nikomu překážet. Jediný požadavek byl, že za mnou pojede jeden silničář, aby mě po cestě nikdo nepřejel. Zaměstnanci tam totiž během uzavírek jezdí dost rychle, protože mají tunel sami pro sebe. Můj průvodce tak byl jediný člověk, který celou akci viděl.

LN: Nastaly uvnitř nějaké komplikace?

Naštěstí ne, trénoval jsem schválně na delší vzdálenosti, abych neuběhl sedmnáct kilometrů a padl k zemi. Nečekal jsem ale, že tam bude takové horko. Průměrná teplota se pohybovala okolo 29 stupňů, občas se vyšplhala až ke 34. Lidské tělo se navíc při běhu dost zahřívá, takže máte pocit, jako kdyby bylo ještě o deset stupňů více. Nechtěl jsem, aby to byla soutěž, proto nikde neuvádím, jak rychle nebo pomalu jsem běžel. To, že se to nakonec povedlo, je pro mě gesto vykročení někam jinam. Současně jde o tunel, kde nejsou žádné odbočky vpravo ani vlevo, člověku se tu zúží všechny volby na pohyb vpřed nebo vzad. Popřípadě se zastavit. A to je to, co mě nejvíce zajímalo na abstraktnější úrovni – vkročit do tohoto řádu.

Martin Kohout - Gotthard.

LN: Jaké další akce jste ještě podnikl?

Když jsem byl před třemi lety nominován na Chalupeckého poprvé, provedl jsem v Brně akci propojující mou výtvarnou tvorbu s hudební. Postavil jsem se na náměstí před Moravskou galerii se stolkem, počítačem a vysílačem s rádiovou frekvencí s dosahem padesáti metrů, k tomu produkce objednala a zaplatila několik taxikářů, kteří zaparkovali okolo mě a naladili si mé vysílání v rádiu. Samozřejmě jsme jim museli připlatit za čekání. Taxikáři pak stáhli okénka a pustili nahlas rádia, abych mohl přes jejich hi-fi systémy odehrát půlhodinový koncert pro veřejnost. Byla to hodně efemérní věc, která se objeví, zmizí a nezůstane po ní moc stop. Stejně jako v Gotthardském tunelu.

LN: Hmatatelné je naopak vaše nakladatelství TooLongToReadPreß. Jaké knihy vydáváte?

Dříve jsem do svých výstav zakomponovával jako jejich součást texty, u kterých jsem chtěl, aby byly zpracované lépe než nějaká tiskovka, která se rozdává u vchodu. Často jsem je tiskl jako dvoustranný áčtyřkový leták a z legrace jsem uváděl, že to vydalo nějaké TLTRPreß. Když jsem to jméno pak použil už poněkolikáté, uvědomil jsem si, že jsem tak efektivně založil malé nakladatelství.

TLTRPreß funguje jako skvělá platforma pro nejrůznější materiály, které shromáždím během své výtvarné práce a jejích příprav. Hodně mě zajímá také formát knih jakožto forma prostoru. Oproti výstavám jsou knihy také mnohem demokratičtější platformou. Nemusíte být v daný čas na daném místě nebo vše stihnout v otvíracích hodinách. Často do publikací zvu další přispěvatele, jimž vysvětlím, co mě na tom kterém tématu zajímá, a pak sleduji, jak se s ním vypořádají. Nechci, aby psali o mé vlastní práci. V jediné publikaci se často potká široké spektrum autorů – od teoretiků přes umělce až po básníky. Většina publikací je téměř výhradně textová a pro mě osobně je to prostor, kam mohu směrovat mnohem didaktičtější materiál než ve své výtvarné práci.

LN: Co máte v edičním plánu právě teď?

Společně s Danem Meththanandou z Londýna jsme právě dokončili publikaci Night Shifter. Podobně jako Slides vychází z tématu noční práce a obsahuje příspěvky od vědců z Oxfordu, umělců, antropologů či spisovatelů.

Martin Kohout - Night Shifter.

LN: Pokud bychom se ale vrátili do Česka, v rámci Chalupeckého ceny jste také získal příspěvek sto tisíc korun na příští realizaci. Už máte promyšleno, jak s nimi naložíte?

Nejsou to peníze, které by člověk dostal jen tak do kapsy. Je to vklad a závazek Společnosti Jindřicha Chalupeckého, že spolu budeme v budoucnosti spolupracovat, ať už půjde o výstavu, knihu, nebo třeba veřejnou akci. Už jsme se bavili o tom, že bychom peníze použili příští rok pro moji výstavu. Ale na detaily je ještě brzo. Je fajn, že Chalupeckého cena není jednorázová věc, ale člověk v ní najde opravdu partnera.

Martin Kohout (* 1984)

Vystudoval Filmovou fakultu Akademie múzických umění v Praze a Städelschule ve Frankfurtu nad Mohanem. Od té doby žije v Německu. Ve svých videích, filmech či veřejných akcích reaguje na nejrůznější životní situace v současném světě a neschopnost jedince se v něm zorientovat. Zabývá se médiem internetu a sebereflexí člověka v globální komunikaci, která přináší protichůdné zážitky jako sblížení a agresi či sebedůvěru a bezmoc. Vystavoval v New Yorku, Pekingu, Tokiu, Berlíně, Paříži nebo Sofii, vyučuje na katedře fotografie Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

Pavel Vokatý
  • 0Diskuse




Facebook OSVĚDČENO: Výlety, které zabaví děti a neunaví rodiče
Facebook OSVĚDČENO: Výlety, které zabaví děti a neunaví rodiče

Zavřené školky a letní prázdniny si žádají jediné – vyrazit na nezapomenutelný rodinný výlet, zabavit děti a neunavit rodiče. Jaké jsou naše tipy na výlety po Čechách?