Gustáv Husák, svéhlavý komunista pod dozorem Moskvy, říká historik

Lidovky.cz: Jaký byl Gustáv Husák člověk?
Introvert, ale zároveň homo politicus, člověk, pro kterého byla politika vášeň i smysl života, obětoval jí všechno. Již od mládí byl politicky aktivní a to mu vydrželo až do roku 1989. Jeho aktivity šly přitom ruku v ruce s komunistickou ideologií. Husák vyrůstal mezi světovými válkami. Toto období je dnes poněkud idealizováno, nezahrnuje pouze obraz o ekonomické prosperitě a parlamentní demokracii, ale také sociální bídu, národnostní konflikty a velkou hospodářskou krizi, která citelně dolehla na většinu obyvatel. Husák sám vyrůstal v chudých poměrech, byl ale nadaný, cílevědomý a pracovitý.

Lidovky.cz: Byla v jeho životě nějaká zásadní událost, prozření, které ho změnilo?
Velký zlom pro něho znamenala vězeňská zkušenost z 50. let, kdy strávil 9 let po kriminálech.

Lidovky.cz: Ano, to je známé. Ví se také, že se jako jeden z mála ve vězení, kde byl jako buržoazní nacionalista, k obviněním nepřiznal. Bylo to z jeho strany hrdinství nebo spíše fanatismus?
To se často diskutuje. Svému švagrovi Vladimíru Lokvencovi Husák vyprávěl, jak násilí vnímal. Když ho vyšetřovatelé bili a označovali za zrádce, tak si prý řekl, že oni vlastně ani nemohou být komunisty. Vsugeroval si, že se jedná o fašisty a nic nedoznával.

Ve vězení byl izolován, přesto se dozvěděl, že jeho velký vzor komunista Vlado Clementis skončil na šibenici. Leccos se také předtím proslýchalo o politických procesech v Sovětském svazu 30. let. Českoslovenští komunisté stejně jako Husák je sice tenkrát většinově veřejně nekritizovali, ale byli seznámeni s nimi, i s tím, jak dopadly pro obžalované. Tedy tušil, jaký konec mu hrozí. Svým statečným postojem patrně nezachránil život pouze sobě, ale i dalším spoluobviněným. Jeho neústupnost protahovala vyšetřování a proces se nakonec konal až rok po smrti Stalina (1954).

V roce 1940 v rodné Dúbravce.

Lidovky.cz: Stal se z něho po uvěznění spíše pragmatik bažící po moci, nebo stále věřil myšlence komunismu?
On byl opravdu přesvědčený komunista, ale současně toužil po politickém comebacku. Ve vězení sdílel v jeden čas celu s Alexandrem Machem (ministrem vnitra za samostatného Slovenského státu). Podle něj byl Husák slušný, hrál rád šachy a vystupoval jako komunista, o svých názorech se snažil přesvědčovat i ostatní.

Když se pak dostal Husák z vězení a stýkal se s lidmi, kteří kritizovali 50. léta, tak on sám tou dobou postižený, prošlé období bránil s argumentem, že nebylo vše špatné a že za chyby může lidský faktor, nikoliv komunistická idea. Také stále věřil, že bude definitivně očištěn. Husák po propuštění z vězení dělal řadu manuálních prací, pak se stal úředníkem a v polovině 60. let nastoupil dráhu profesionálního historika na Slovenské akademii věd, kde se zabýval problematikou Slovenského národního povstání a otázkou státoprávního vztahu mezi Čechy a Slováky.

Lidovky.cz: V 60. letech sice jeho kariéra začíná stoupat, on sám ale přece

nepatřil k reformnímu hnutí?
Husák se vezl především na nacionální vlně, kterou zároveň spoluvytvářel, a nakonec i patřil mezi muže československého jara. V politickém myšlení však spíše zůstával konzervativním komunistou, což ovšem neznamená, že by se nezajímal o nové věci. Vězeňská zkušenost a dlouhá marná snaha na očištění ho zatvrdily. Stal se ještě více uzavřeným a nedůvěřivým člověkem. Vždyť proti němu u soudu nepravdivě vypovídali i jeho přátelé... Po propuštění si musel počínat velice obezřetně, nacházel se totiž pod policejním dohledem.

Hrála proti němu také další okolnost. V čele Slovenska stál od začátku 60. let Alexandr Dubček, jenž se sice zasloužil o Husákovu rehabilitace, ale společně s dalším slovenským představitelem Vasilem Biľakem si nepřáli Husákův návrat do vysoké politiky. Považovali ho za příliš ambiciózního člověka s pochybnou minulostí. Oba si zřejmě uvědomovali, že Husák je obratnější a zkušenější politik, který by je mohl ohrozit, proto ho v kariéře brzdili. Zároveň museli vycházet s Prahou. První muž KSČ Antonín Novotný považoval slovenský nacionalismus a jmenovitě Husáka za stále velké strašáky.

Lidovky.cz: Jak vycházel Husák s Moskvou? Byl jakýsi jejich černý kůň?
Ze začátku vůbec. Bylo na něho nahlíženo kriticky kvůli jeho minulosti. Však Husákova vězeňská anabáze by se nestala bez sovětského vlivu. Husák si toho musel být vědom, ale zdůvodňoval si to tak, že se jedná o omyl a plně respektoval sovětskou moc. S tímto postojem se také vícekrát obrátil po propuštění na Moskvu, aby mu pomohla s rehabilitací.

Jeden dopis tam skutečně doputoval a hned následující měsíc byla u nás zřízena nová rehabilitační komise, která nakonec z Husáka sejmula obvinění z nacionalistické úchylky. Takže tam sovětský tlak mohl být. Třeba si uvědomit, že mluvíme o době, kdy Sovětský svaz vedl Nikata Chruščov, který rehabilitace prosazoval.

Na druhou stranu Moskva Husáka stále vnímala jako ambiciózního svéhlavého komunistu s nacionalistickými sklony, na to jsou Rusové velice opatrní, především po špatné zkušenosti z Maďarska.

V roce 1974 při oslavách MDŽ.

Lidovky.cz: Změnil se tedy jejich pohled na Husáka až v roce 1968? Až tehdy si ho vybrali?
Brežněv se nejdříve vůbec divil, že byl Husák přizván v srpnu 1968 k oficiálním jednáním. Prezident Ludvík Svoboda si ho vzal sebou do Moskvy jako zástupce vlády a Slovenska (Husák zastával od dubna post místopředsedy vlády a připravoval česko-slovenskou federaci).

Tam ihned překvapil. Svoboda představuje Brežněvovi Husáka a ten sám říká. „To jsem já, ten slovenský nacionalista“. Tím tu otázku, která by při jednáních neustále visela ve vzduchu, vyrazil Sovětům z ruky. Sověti také bedlivě sledovali, jak se v Moskvě chová. Husákovo první veřejné vystoupení působilo vcelku bojovně. Vyjádřil se, že vstup vojsk nebyl nutný, že by československé vedení situaci zvládlo samo, že Sověti přecenili své informátory a československo-sovětské vztahy se budou dlouhou dobu napravovat. Tento výstup měl Brežněva silně popudit. Následně však došlo k obratu. Husák měl mít s Brežněvem internější rozmluvu a pak vystupoval spíše v sovětských intencích, dle jeho slov bylo třeba nalézt „politické řešení“ a se Sověty se dohodnout. Pomohl například prosadit, aby nebyl uznán mimořádný sjezd KSČ, který odstavil řadu prosovětských konzervativních straníků. Tvrdil, že Slováci na něm neměli důstojné zastoupení, což sice byla pravdivá, leč silně účelová argumentace.

Husák Sověty evidentně zaujal. Díky vstřícnosti pana Vladimíra Husáka (syna Gustáva Husáka) jsem mohl studovat také rodinný archiv. Mimo jiné i Husákovy deníky z klíčových let 1968 a 1969. Husák si do nich zaznamenával politické události včetně utajovaných schůzek se sovětským emisarem, přes kterého interně komunikoval nejpozději od podzimu 1968 s Leonidem Brežněvem. Rozhovory mu pomáhaly vytyčovat si jakési mantinely, ve kterých se může pohybovat. Dostávalo se mu tak informací, jaké názory a přání zaujímá Moskva, která pak také plnil. Tím si získal Brežněvovu důvěru a stal se bezmála na dvě desetiletí prvním mužem Československa.

Lidovky.cz: Jak se Husák stavěl k normalizaci? Sám ji prosazoval, nebo k ní byl donucen okolnostmi, tlakem Moskvy? Bral ji jako nutné zlo?
Uvědomoval si své mantinely. Mocenský vliv Moskvy bral jako neměnnou geopolitickou realitu, ze které je nutné vycházet. V dubnu 1969 sice nahradil Dubčeka v čele KSČ, ale jednalo se spíše o sovětské východisko z nouze. Moskevští oblíbenci Alois Indra a Vasil Biľak byli u veřejnosti silně zdiskreditovaní a premiér Oldřich Černík na Brežněvovu nabídku nepřistoupil.

Nesmíme zapomínat, že Husák se angažoval v čase československého jara na straně Dubčeka a vymezoval se proti starým pořádkům i vůči Biľakovi, hovořil o demokratizaci a slovenských národních právech. Po Srpnu si uvědomoval, že se jedná o jeho velký handicap, že jeho minulost ho může opět dohnat. Následující kroky činil v obavě, že pokud se funkce chopí někdo jiný, tak osobně nemusí skončit vůbec dobře, současně cítil odpovědnost za další vývoj a jako politický zapálenec chtěl být „u toho“.

Z dokumentů, které jsem mohl studovat v Moskvě, vyplývá, že Sověti Husáka chápali jako provizorní řešení s tím, že k němu zaujmou stanovisko dle toho, jak se osvědčí. Mužem číslo jedna dlouho zůstával Biľak, který měl dobré konexe a zázemí v stranickém aparátu. Husák si získal všeobecný respekt až posléze.

Ještě v první polovině 70. let usiloval Biľak o to, aby Husák nahradil nemocného Svobodu ve funkci prezidenta, a uvolnil mu tak cestu do čela KSČ. Ale Husákovi se nakonec podařilo díky obratnému manévrování a nejednotě jeho odpůrců získat pro sebe obě nejvyšší funkce. Moskva nakonec spatřovala politickou stabilitu ve vládě tandemu Husák – Biľak a snažila se je sbližovat.

Husák zaujímal v počátcích umírněnější představy, podlehl iluzi o dočasnosti, že po určité době se situace uklidní a bude se moc v lecčem navázat na československé jaro. Realita však byla jiná. Tlak na něho byl obrovský. Sice jsou zaznamenány případy, kdy dokázal praštit pěstí do stolu a snažil se o jiný vývoj věcí, ale nakonec se ve stěžejních otázkách vždy podvoloval Moskvě. Údajně měl také Brežněvovi hrozit svojí rezignací, avšak ve skutečnosti nedokázal či spíše ani nechtěl z politiky odejít. Byla to pro něho droga a způsob seberealizace.

Lidovky.cz: Byl schopný politik-pletichář?
V 70. a 80. letech zastával pozici centristy, snažil se vyrovnávat tlak mezi polarizovanými stanovisky, jako například mezi Štrougalem a Biľakem, kteří měli napjaté vztahy. Hlavní pro něho byla jednota stranického vedení, zastával heslo - nesmíme se hádat nebo to opět dopadne jako v roce 1968. Pokud nastal problém, tak jednání protahoval, problematický bod vůbec nepředkládal k jednání či ho odložil na neurčito. Určitě byl obratný politik, zdatný taktik i manipulátor. Ostatně bez těchto vlastností se jakýkoliv politik v nejvyšších funkcích dlouho neudrží.

Lidovky.cz: jak se Husák díval na rok 1989?
V tu dobu už byl vážně nemocný, v únoru 1989 ho postihla třetí mrtvice, dokonce kolovaly informace o blížící se smrti. Husák bydlel v hradním areálu v takzvaném domečku a večer se mu udělalo zle. Šel se proto nadýchat čerstvého vzduchu a zůstal ležet pod otevřeným oknem celou noc. Nakonec se z toho po skoro dvou měsících dostal. Tehdy již nebyl šéfem KSČ, v této funkci skončil v prosinci 1987. V květnu 1990 mu končil i prezidentský mandát. Stále však zůstával členem předsednictva. Dá se říci, že dosluhoval.

Měl ale poněkud jinou představu o tom, jak odejde a kdo ho nahradí v čele strany. Prosazoval tehdejšího federativního premiéra Lubomíra Štrougala, či někoho mladšího, rozhodně ne Jakeše. Jeho nevýhodou ale bylo, že byl solitér. Nikdy neměl svůj štáb a kádry. Ostatní funkcionáři si budovali výkonný aparát. V tomto ohledu byl mnohem prozíravější Biľak. Husák byl sólista a nevytvořil si dostatečně silný klan. Hlavně se držel díky podpoře Moskvy.

Lidovky.cz: Jaká byla atmosféra mezi špičkami KSČ v roce 1989?
Vztahy byly velice vypjaté. Navzájem si říkali něco jiného, než si mysleli a pak hlásili do Moskvy. Husák si uvědomoval, co se jak u nás tak ve světě dělo, chtěl „dosloužit“ až do konce svého prezidentského mandátu a pak se odebrat na odpočinek. Na zasedáních sice říkal, že by se mělo „něco dělat“, na druhou stranu už působil poněkud apaticky a byl izolovaný od hlavního dění.

Po Listopadu po něm vedení strany chtělo, aby veřejně vyzval ke zklidnění situace. Odmítl. Jeho blízcí ze Slovenska mu zase připravili bilanční projev s dnes až absurdní představou, že by vystoupil na slavném balkonu Melantrichu. Husák prohlásil, že nebude nikomu hrát divadlo. Dával od dění ruce pryč. Nechtěl dlouho ani vystoupit v televizi. Lidé mu přitom psali na Hrad množství dopisů, aby zaujal nějaké stanovisko. Někteří mu vzkazovali, ať odstoupí a raději si v klidu užívá důchodu, jiní psali, že je třeba zasáhnout a zavést vládu pevné ruky.

V tu dobu je mu ale 76 let a už si pomalu vyklízel kancelář. Ve funkci prezidenta chtěl pak skončit nejdříve v lednu na své narozeniny. Tlaky, aby to udělal už v prosinci, se mu nelíbily a zprvu je odmítal. Nakonec ale ustoupil. Moskva i nové komunistické vedení ho hodily přes palubu. Přijal to jako realista a disciplinovaný komunista. Doba a strana to vyžadují, tak to musím udělat.

Jinak je zajímavé, že ani Občanské fórum nebylo v otázce Husákova odchodu zcela názorově jednotné. Existuje zpráva poslaná z pražské americké ambasády do Washingtonu o tom, že tehdejší pretendent na post ministra financí Václav Klaus vyjádřil začátkem prosince jisté pochybnosti.

Lidovky.cz: Vy jste se jako první dostal k řadě dokumentů, které jsou uloženy v moskevských archivech. Co opravdu zajímavého jste tam našel?
Nejcennější poznatky přinášejí personální svazky, které si Moskva vedla na vlivnější československé politické funkcionáře. Do nich byly průběžně zakládány nejrůznější informativní zprávy, jak se dotyční chovali, o jejich postojích, projevech, co na sebe navzájem „donášeli“ a podobně.

K Husákovi se dochoval spis, který čítá kolem 3500 stran. První záznam pochází již z roku 1936 a líčí Husáka jako svéhlavého komunistu, který vnáší svými neortodoxními názory zmatek do mládežnického komunistického hnutí. O Husákově nedisciplinovanosti v očích komunistických autorit svědčí i další záznamy. V tom čase byl sice zapáleným komunistou, ale zachovával si vlastní rozum.

Též se zachovaly zprávy sovětských poradců z přelomu 40. a 50. let, které informovaly Stalina, že Gottwald se stavěl proti politickým procesům se straníky. Téměř rok se usilovně bránil a opakovaně odmítal dát svolení například s uvězněním ministra zahraničních věcí Vlada Clementise, kterému Sověti neodpustili jeho kritický postoj k německo-sovětského paktu Ribbentrop-Molotov. Vliv starších postojů a názorů na budoucnost politiků jen dokazuje, že Moskva opravdu nezapomínala.