Roman Sikora (dále R. S.) napsal v LN 19. ledna pamflet, ne recenzi, na inscenaci činohry ND – povrchní, zato nadutý, bez špetky emoční inteligence. Peskování a spílání. Třeba takto: „Měl to být velkolepý otvírák… Jedná se o prohru přímo grandiózní… Jen herecký koncert dvou bavičů… Bezuzdná herecká exhibice destruovala hru… Žádné téma, pokud vůbec nějaké hráli… Charakter postav, jejich logika nerespektovány… Na jevišti se hrají postavy, na pódiu estrády – pohotové, nápadité, vtipné – ale ponejvíce trapné, tady šlo o pódium… Strom nahradila autobusová zastávka… Degradace na bulvár… Bavičská žumpa…“
A touto smrdutou elegancí opusťme plácání R. S. Naštěstí je to v inscenaci jinak. I já jsem se často uvnitř prosmál mnohým pohřbem, abych ho přestál. Nebo jinou bolestí. Takový smích zazníval tady. Apokalypsa, šaškárensky protancovaná, aby byla k vydržení. Vladimír a Estragon jsou mrtví živí. Proč po nich chtít logiku, důslednost, stavebnost příčiny a následku, proč mají jednat podle nějakého řádu, jak se domnívá bloudek R. S., tam, kde vládne totální nicota? Pochopil jsem, proč v Godotovi nemůže být ženská postava, též např. i to, že ti dva tragičtí klauni jsou zcela opuštěni jakýmkoli erotickým tématem. Jsou to jen hrůzné zámotky neexistence. Dočekalovi a hercům se urodila monumentální, výhrůžná lamentace nejen nad nepřítomností Boha a nad životem jako zastávkou před smrtí, ale i nad vyprázdněností lidské bytosti. Estragon a Vladimír hrají, do úmoru hrají, aby jen trochu ucpali díru paniky z neexistence. Toto jejich makabrózní skotačení je úchvatné a mrazivé. Inscenací jsme vsazeni do světa bez kyslíku. Je někde něco živoucího? Ne, už není. Jen pažravé prázdno.
R. S. nedocítil onu propastnou destrukci ne inscenačního modelu, ale celé lidské existence vztažené vertikálně i horizontálně. Pak se ovšem bezradně ptá, proč Matásek přijde o holi, ale vzápětí ji nepotřebuje, proč Prachař hraje kostrbatého starce, a vzápětí tu představu smaže, proč tzv. nedrží postavy! Toto nejsou postavy. To jsou jakési až středověké symboly zmaru, ale i stesku po životě. Prachař a Matásek nedělají odraz reality, ale obraz pekla, dezorientovaný R. S.
O autorovi| Miloš Horanský, básník a divadelní režisér
