Snímek Evy Hussonové vychází z reálných událostí. V roce 2014 přepadli islamisté území obývané kurdsky hovořícím společenstvím jezídů. Muže povraždili a z žen udělali sexuální otrokyně. Části z nich se podařilo ze zajetí uprchnout az některých se pak staly bojovnice v řadách kurdských levicových milic. Ve filmu se proto oslovují „soudružko“ a divák si chvílemi může připadat jako v sovětském válečném filmu.
O filmu Les filles du soleil se v Cannes mluvilo i proto, že právě jeho premiéra byla spojena s protestním vystoupením Cate Blanchettové a dalších žen, které upozornily na nízké zastoupení režisérek v historii přehlídky.
  |
LN: Co vás přivedlo k tak výrazně politickému tématu?
Jsem vnučka vojáka ze španělské občanské války, který narukoval v šestnácti letech v roce 1936 a byl to komunista. A jeho bratr anarchista. Když máte takovou rodinnou historii, vnímáte politiku velmi silně. Takže když jsem narazila na informace o kurdských bojových oddílech, okamžitě mě to zaujalo, i když bylo těžké se v těch údajích vyznat. A když jsem objevila příběh jezídských bojovnic, bylo to jako zjevení, věděla jsem, že ho dokážu vyprávět. Je to o lidech, kteří se odmítli vzdát své identity, nenechali se srazit na kolena. To je hrozně důležité, protože fašismus je zase velmi blízko. Přichází z mnoha stran, z Evropy, z Blízkého východu, z Asie, nebude to snadné.
LN: Je marxismus ta pravá odpověď na fašismus?
To je samozřejmě dobrá otázka, na kterou už myslím historie dost pádně odpověděla. Doufám, že je z mého filmu jasné, že to nemá být obhajoba marxismu. Jen chci ukázat věci, jak jsou, a zápas těch žen skutečně vychází z marxistického pohledu. Osobně si nedělám žádnou iluzi o tom, co to je marxismus v praxi. Na druhé straně v tom jejich boji je skutečně něco výjimečného a ten marxistický feministický zápas, který kurdské bojovnice vedou, má řadu pozitivních prvků, na to jsem chtěla také poukázat.
LN: Jste v kontaktu s některými z žen, které byly předobrazem vašich hrdinek?
To není reálně možné, protože jsou v horách, bojují a mají jiné starosti než odpovídat na moje e-mailové pozdravy. Ale samozřejmě se o ně zajímám, vím, kde se některé z nich nacházejí. Jedna například na hrozně dlouhou dobu uvízla v uprchlickém táboře, což je mrtvá zóna. Ale teď se to snad změní.
Cannes 2018.
LN: Zatím tedy nenastal žádný happy end, že by se třeba vrátily ke svým občanským povoláním? Fiktivní hlavní hrdinka filmu byla před válkou právnička...
Jestli chcete happy end, tak dobře, o jednom bych věděla. Jedna z jezídských dívek, Zina, uprchla ze zajetí a v uprchlických táborech se začala učit fotožurnalistiku. Byla nesmírně nadaná, takže dostala stipendium a teď studuje v Kanadě. Setkala jsem se s ní před pár týdny a bylo to zvláštní, nikdy předtím jsem se s ní osobně neviděla. Dostala právě cenu, takže vyprávěla svůj příběh, a úplně mě z toho mrazilo, bylo to bod po bodu přesně jako v mém scénáři.
LN: Co jste říkala protestní akci na červeném koberci při premiéře vašeho filmu? Věděla jste předem, že k ní dojde?
Ano, to rozhodl krátce před festivalem jeho ředitel Thierry Frémaux. Původně se to tedy mělo udát až v neděli, ale spojení s naším filmem tomu myslím mělo dodat takový emblematický status. Upřímně řečeno nám spojení těch dvou událostí rozhodně neusnadnilo život. Ale naprosto podporuji to, co se tam událo. Na příklad francouzská ministryně kultury podepsala před pár dny právě tady v Cannes chartu podporující kvóty, které zajistí, že je stejně režisérek jako režisérů a podobně i v dalších vedoucích pozicích ve filmovém průmyslu. Přeju si, aby to udělal každý obor.
LN: Setkala jste se vy osobně při práci s nějakou překážkou jen proto, že jste žena?
Jistě. V době, kdy jsem točila reklamy, mi jeden producent řekl, že mi za celý rok nedal práci, protože prostě nerad pracuje se ženami. Ale pak toho litoval, když zjistil, jak jsem talentovaná! To už jsem ale zase nechtěla pracovat já s ním.
