Policisté, bezpečnostní zátarasy, kontroly vstupenek i kabelek, příjezdová cesta, na které vlají vlajky se smuteční stuhou, je prázdná, na Zelený vršek k čerstvě renovovanému festivalovému divadlu totiž letos žádná auta nesmí. Chybí premiérový červený koberec i obvyklí hosté z řad politiků či známých osobností společenského života, což jinak zahájení wagnerovského festivalu již léta dodává snobský nádech. Letos by podobné oslavy byly neslučitelné s pietou vůči obětem série útoků, které šokovaly Svobodný stát Bavorsko.
Připomínka drsné reality ovšem pokračuje přímo na jevišti. Parsifal, Wagnerovo poslední a nejsložitější dílo, posvátná slavnostní jevištní hra, totiž diváky přivádí do oblasti okupované tzv. Islámským státem.
Utopie míru?
Scéna Gisberta Jäckela a režijní pojetí Uweho Erica Laufenberga aktuálnější být nemohlo. Mniši, respektive rytíři grálu, přežívají díky vojákům v ruině kostela spolu zřejmě s uprchlíky. Podle Google Earth je křesťanský svatostánek lokalizován na severu Iráku, snad někde u Mosulu. Chrám se střechou prošpikovanou dírami po kulkách střídá ve druhém dějství klišé pestrobarevného tureckého hamámu s břišními tanečnicemi svádějícímiParsifala, které své dvoudílné hábity později nahradí černými hidžáby.
Fetišista Klingsor by se rád stal správným muslimem, neví však ani to, kterým směrem má rozvinout modlitební kobereček a potají sbírá biče a kříže, z nichž jeden mu slouží jako vibrátor. Proslulé velkopáteční kouzlo symbolizuje životodárná sprcha někdejších květinových dívek v Evině rouše pod vodopádem v deštném pralese. Síla přírody, která na konci třetího dějství zcelí i budovu rozbořenou na dvě části. Vyléčí i svět plný válek vedených ve jménu božím? Vykoupení Vykupitelem se jaksi nedostavuje.
Předimenzované kulisové, vypravěčské, často nevypointované divadlo, třeba jako hlava labutě v lednici nebo šedivá Kundry na invalidním vozíku. Opulentní vizualizace atributů víry, které, bez rozdílu konfesí – od křížů, svícnů přes kalichy až po boží zobrazení – končí v Titurelově rakvi. Pryč s ideologiemi, náboženskými dogmaty, pryč se střetem náboženství, chce říci režisér Laufenberg, který, jak zdůrazňoval už dlouho před premiérou, jako kdyby si zadělával na alibi: nechce být kritický vůči islámu, nýbrž vůči násilnému potenciálu náboženství jako takovému.
Koncepce intendanta wiesbadenské opery, připravená původně pro Kolín, odkud odešel, staví na realismu a přichází po dnes již kultovních, byť kontroverzně přijatých „Parsifalech“ Christopha Schlingensiefa a Stefana Herheima.
Po zatím posledním novém nastudování Prstenu Nibelungů v roce 2013 berlínským režisérem Frankem Castorfem, který se s Bayreuthem rozešel ve zlém, přichází další inscenace, která má ambici být moderní verzí „starého“ Wagnerova díla. Pro někoho pojetí skandální, pro jiného aktuální. Nový Parsifal je plný ideologie, alegorie, ironie. Chce symbolizovat konec světa a nový začátek. Wagnerova hudba ovšem se záměrem nekoresponduje, ostatně není to Soumrak Bohů, pod taktovkou zkušeného Hartmuta Haenchena nechce být nějakým soundtrackem k optickému zpravodajství z Blízkého východu. Proto se také režijní a hudební složky docela rozcházejí.
Dirigent Haenchen si právem zaslouží kompliment, a to nejenom proto, že jako „záskokář“ měl pouhých 26 dní na dostudování inscenace od okamžiku, kdy z Bayreuthu bez vysvětlení prchl původní dirigent Andris Nelsons. Dynamická, logická a dobře vystínovaná interpretace Haenchena, s jasnými akcenty a liniemi, který Parsifala inscenoval na předních světových scénách, místy připomíná rukopis Pierra Bouleze.
Z pěvců vyniká Georg Zeppenfeld alias Gurnemanz, který vypadá jako muslimský hipster s nerdovskými brýlemi. Exceluje ve všech polohách, precizní, dramatický, empatický, s dokonalou artikulací a příkladným frázováním. Paletu barevnosti svých hlasových dispozic a techniku předvedla ruská sopranistka Jelena Pankratovová coby Kundry, jejíž měkký slovanský hlas jako kdyby malinko svazovala premiérová atmosféra, což zřejmě platí také pro atletického Ryana McKinnyho v roli Amfortase. Ideálním představitelem titulní role je suverénní „bílý“ tenor Klause Floriana Vogta.
V kuloárech se proslýchá, že právě výhrady k obsazení prý byly důvodem náhlého odchodu dirigenta Nelsonse. Podle vtipálků však Lotyš z Bayreuthu vůbec neodešel. Je to figura, která po všechna tři dějství nehybně trůní v kopuli rozbořeného chrámu.
„Bayreuth potřebuje skandál každý rok“
Hudební ředitel bayreuthského festivalu Christian Thielemann si nedělá iluze o tom, že by mohl šéfovat poklidné přehlídce, kde jde jen o umění.
„Bayreuth potřebuje každý rok nějaký skandál,“ povzdechl si v rozhovoru ve středečním vydání britského listu The Times. „Obvykle vyjde nějaká nová kniha o minulosti festivalu, ale teď už není o čem psát, protože je všechno známé. Už nezbyly žádné další podrobnosti o těch lidech, kteří se okolo festivalu pohybovali ve 30. letech, ao politice, a tak... hmm,“ zakončil významně svoji úvahu.
Zamručení patřilo zejména letošnímu skandálu ohledně dirigenta Andrise Nelsonse, který na poslední chvíli opustil letošní inscenaci Parsifala. Proslýchalo se, že právě Thielemann měl na roztržce velký podíl. „Já sám nevím, co se stalo. Je to pro mě záhada,“ zapřísahá se Thielemann, jenž podle svých slov rozhodně není autoritářský typ: „Vůbec ne! Mám takový severoněmecký způsob, napůl saský, napůl pruský, velmi přímý; trochu drsný, ale také milý.“
„Myslím, že Nelsonse rozčilovaly věci okolo bezpečnosti,“ nabízí pak možný důvod dirigentova odchodu. Bezpečnostní opatření ale obtěžují spíše publikum: na představení není možné si vzít jiné zavazadlo než kabelku, ani polštářek na tvrdou židli.
Thielemann sám vyvolal rozruch loni v lednu, když v listu Sächsische Zeitung vyzval k naslouchání argumentům Pegidy. Na letošním bayreuthském festivalu kromě ředitelování diriguje Tristana.
