Před sochou Adama Claytona Powella na 125. ulici zní bubny. Stovky lidí tu do rytmu vykřikují jméno Obama a jeho slogan „Yes We Can“.
Lidé tančí, objímají se, líbají, mávají na troubící automobily, telefonují. Radost s nimi doslova lomcuje. Najdou se ale i mnozí, kteří stále nedokážou vstřebat to, co se dozvěděli před necelými dvěma hodinami - novým prezidentem USA se stal Barack Obama. Do Bílého domu tak vstoupí první Afroameričan.
Nervozitu přebila euforie Přesto tu panovala lehká úzkost. Někteří Afroameričané se dokonce netajili tím, že výsledek může do ulic nejen New Yorku, ale i dalších měst v USA přinést nepokoje. „Snad to Barackovi republikáni neukradnou, to bychom to asi nevydejchali,“ říká mi například mladý Afroameričan, který se představuje jako James D. Washington.
Již kolem osmé hodiny je ale zjevné, že Obama míří k vítězství. Když se na velkoplošné obrazovce, zavěšené na jednom z rohů náměstí se sochou Adama Claytona Powella (první afroamerický kongresman za New York), objeví, že Obama má již 125 volebních hlasů, přičemž John McCain jen 45, dav začne jásat.
Do přímého vysílání amerických televizí vstupuje moderátor, který z malého pódia s americkými vlajkami za zády burcuje dav. Rytmus jeho hlasu připomíná kazatele baptistického kostela. Po známé písni Whats Going On (Co se děje) zahřmí: „Lidé v Austrálii vědí, co se děje, v Japonsku, v Jižní Africe, v USA, v Harlemu,“ vykřikuje, aby po jmenování newyorské čtvrti udělal dramatickou pauzu. Vstříc mu přichází halasné „Obama“. Na pódiu se toho večera vystřídá celá řada lidí od politiků přes kazatele až po komiky. Závěrečná řeč patří guvernérovi státu New York Davidu A. Patersonovi. Ten v emotivním projevu řekne: „Ti, kdo do této země přišli jako otroci v okovech, dnes tuto zemi osvobodili.“ Hned poté co Paterson ukončí svou řeč, se na obrazovce objeví sám Barack Obama. Za doprovodu své ženy Michelle a jejich dvou dcer právě vchází na pódium v Chicagu. V Harlemu propukne nadšení. Jakmile nový prezident promluví, dav jako mávnutím kouzelné hůlky utichne. Lidé hltají každé Obamovo slovo. Zvuk i obraz je po celou dobu jeho projevu dokonalý. Když ale hovoří John McCain z Phoenixu, kde právě přiznal porážku, zvuk nefunguje. Nastávají časté poruchy, McCain dlouhé minuty není slyšet vůbec. Ve chvíli, kdy se přece jen dají rozpoznat některá jeho slova, moderátor řekne ironicky: „Nechme ho promluvit. Je to naposledy, pak už se ho zbavíme.“
Atmosféra na náměstí je už v té chvíli uvolněná. Lze tušit, jaké emoce lidé prožívají. Jejich silné pohnutí bylo znát již během dne, kdy přišli hlasovat. Zhruba 40léta Marisa se snažila nabrat dech, oči se jí přitom leskly. „Taky jsem mu dala hlas,“ řekne a viditelně bojuje s pláčem. Její tři přátelé ji jemně obejmou a zůstanou chvíli v objetí.
O autorovi| Eduard Freisler, dopisovatel LN v USA
