On sám již od minulého týdne naznačuje opak, když avizuje, že ČSSD přijde s jakýmsi zásadním návrhem. To, co zveřejnil v úterý v deníku Právo, tomu ovšem nenasvědčuje.
Proč si vymýšlí?
Čtenář může článek s čistým svědomím odložit již po druhém odstavci, po přečtení věty: „Zesilují hlasy, že Evropa by měla proti hrozící krizi postupovat jednotně - a takové výzvy lze zaslechnout opravdu jen ve velmi vážných chvílích.“ Výzvy ke společnému evropskému postupu v tom či onom ve skutečnosti čtenář slýchá dnes a denně. Pokud by to mělo být měřítkem vážnosti krize, pak může ministr financí klidně odjet na ryby.
|
Kupodivu zapomněl na zrušení zdravotnických poplatků a referendum o radaru - s finanční krizí souvisejí asi tak stejně jako to, co navrhuje.
Paroubek však straší, že se lidé musí připravit na „těžké časy“ a od vlády mají právo na „realistickou analýzu problémů světové ekonomiky“. Když se do ní sám pustí, má čtenář druhou příležitost oranžový deník odložit ve prospěch užitečnější činnosti. To když Paroubek tvrdí, že „česká ekonomika vykazovala při rekordně vysokém růstu rekordně nízkou inflaci, nejnižší v EU“. Marně bychom takový bod v čase hledali. ČR nikdy nedosáhla jedenáctiprocentního irského růstu z roku 1997 ani lucemburského devítiprocentního z roku 2000, ani neměla nejnižší inflaci. Ta se v posledních letech pohybovala na slušných, ale v žádném směru rekordních hodnotách.
To platí i pro současnost, kdy si pro změnu sociální demokraté začali stěžovat na růst cen. Proč si Paroubek takovou snadno ověřitelnou věc vymýšlí?
Paroubkovy vývody působí jako improvizace indisponovaného politika zaskočeného záludným dotazem, nikoli jako prezentace seriózně připravené politické strategie. Z vymožeností svého vládnutí například vyzdvihuje minimální mzdu. Ta prý pomohla rozhýbat ekonomiku a zvýšit příjmy obyvatelstva, ač se jí ekonomičtí analytici posmívají. „Byli to tito posměváčci, kdo jsou dnes k smíchu,“ chvástá se Paroubek. Myslí si asi, že mluví k pacientům léčebny dlouhodobě nemocných. Minimální mzda je dnes 8000 korun. Za tyto peníze nikdo nepracuje. Montovny mají problém dovézt ze stepí zaměstnance za 12 tisíc. Minimální mzda je dobrá leda do projevů levicových politiků, jiné praktické uplatnění nemá.
Paroubkův přehled „zvláště naléhavých“ cílů potvrzuje dojem naprostého zanedbání přípravy. Ty návrhy jsou pro socialisty zvláště naléhavé už asi deset let a spojuje je jen ochota co nejvíce toho naslibovat. S aktuální ekonomickou situací nemají společného naprosto nic - zcela ji ignorují. Paroubek třeba opakuje požadavek na snížení cen benzinu, přestože cena ropy záhy poté, co v květnu socialisté s tímto návrhem přišli, začala klesat. Anebo stanovení data přijetí eura. K tomu vývoj posledních dnů, které přinesly první příležitost pozorovat euro v krizi, věru nevybízí. Evropská centrální banka sama nemá dostatečné nástroje a jednotlivé země eurozóny jedou každá na vlastní triko. Nelze vyloučit, že některá z nich euro obětuje. Dále Paroubek navrhuje podporu stavby bytů. To chce hasit požár benzinem. Pokud se máme na realitním trhu něčeho obávat, tak spíš přebytku bytů než nedostatku. Pak už Paroubek nabízí jen otravné populistické floskule, jako je nasměrování státní podpory do regionů, zejména do toho, v němž kandiduje. Kupodivu zapomněl na zrušení zdravotnických poplatků a referendum o radaru - s finanční krizí souvisejí asi tak stejně jako to, co navrhuje.
K ofenzivě není důvod
Paroubek vládě vytýká, že „chce vystačit jen s uklidňujícími prohlášeními“. Ale právě to vládě nelze vůbec vytýkat. Správně se vyhýbá šíření paniky a k ofenzivním krokům nemá důvod - kořeny finanční krize nejsou u nás. Naše banky jsou periferními pobočkami zahraničních bank. Majitelé je neúkolují k provádění riskantních globálních spekulací s exotickými finančními produkty, nýbrž k tomu, aby konzervativními, vyzkoušenými metodami obsluhovaly zdejší trh. Bez ohledu na slušný růst jsme ekonomickou periferií, jež pro globální hráče plní roli dělníků a sekretářek. To se nám zatím tváří v tvář současné krizi vyplatilo. Pokud přijde globální recese, tak se jí ovšem nevyhneme. Pak zbývá jen doufat, že tou dobou nebude premiérem Jiří Paroubek, protože to, co teď předvádí, svědčí o tom, že svůj návyk na populismus vůbec není schopen kontrolovat.
