Celý výjimečný příběh Tančícího domu začal v hluboké totalitě, kdy jsem velkou náhodou bydlel s mými rodiči a třemi sestrami na Rašínově, tenkrát Engelsově nábřeží, ve třetím patře Havlova domu, který původně včetně čtvrtého patra obývala celá jejich rodina. Když zemřeli oba Havlovi rodiče, Václav mě v hluboké totalitě v roce 1986 poprosil, abych čtvrté patro rozdělil na dva byty pro oba bratry, Ivana a Václava.
Tenkrát byl Václav každou chvilku ve vězení, a proto jsem mu jeho obývák od pracovního koutu se stolem oddělil mříží a skromným vězeňským lůžkem tak, aby netrpěl šoky tím, jak často střídal vězeňský pobyt s tím domácím. Václav to vzal s humorem. Když jsme s Václavem návrh dvou bytů dělali, také jsme se bláhově bavili, čím bychom mohli nahradit sousední, koncem války rozbombardovaný rohový dům, a řekli jsme si, že by bylo hezké, aby kulturní zóna domů z Národní třídy a nábřeží Vltavy se Slavií, Národním divadlem, Žofínem a Mánesem pokračovala tímto rohovým domem.
Havlova spolupráce s Vladem Milunićem.
Když jsem návrh bytu nepříteli státu č. 1 dělal, byl jsem skoro obden na policii u výslechu v Bartolomějské ulici nebo na Žižkově. Tenkrát mně spousta osob včetně mého partnera, architekta Jana Línka, radila, abych se na to radši vykašlal, že Havel je prý nějaký magor, který provokuje dělnickou třídu tím, že do práce jezdí mercedesem.
Václav, který byl tenkrát pod silným sociálním vlivem Olgy, děvčete ze Žižkova, se mně zdál podobně jako jeho otec úplně normální. Kdybych tenkrát srabácky poslechl, což mi radilo moje okolí, dnes by tu žádný Tančící dům nebyl.
Návrh Havlova bytu podle Vlada Miluniće.
