Takhle mi v jednom rozhovoru odpověděl Václav Havel na otázku, jak obvykle vypadá jeho den. Vytrhl list ze svého diáře.
Stránka z diáře, kterou Václav Havel dal Marcele Pecháčkové.
Zažila jsem jej jako: ODVÁŽNÉHO – když se bez ochranky postavil šílenému davu v Bratislavě, který řval Dosť bolo Havla, a v klidu mu pohlédl do tváře.
VYSTRAŠENÉHO – když se malé letadlo do Paříže „propadalo“. Zachránil to Antonín Maněna, který nad ním na palubě začal trsat a řvát: „... na kolena, na kolena, jé, jé, jé...“
OHLEDUPLNÉHO – když ho čekala cesta na salaš v blátě a dešti a holínek nebylo dost pro všechny, šel v polobotkách.
  |
ROZHODNÉHO – když debata nebrala konce, prostě zavelel.
Nekonečně VESELÉHO – když vrazil na poslední chvíli do letadla z New Yorku, držel se za ramena s Milošem Formanem a oči jim blýskaly nejen štěstím.
SMUTNÉHO – když mu tekly slzy, jak vzpomínal na Olgu a její noční valčík na Hrádečku, den po její smrti. Já zase vzpomínám na Olžina slova: „Za svého muže jsem se nikdy nemusela stydět.“ Já za svého prezidenta taky ne.
