Čtyři obrazy ze scénáře, který jsem prožil.
Obraz 1. Dokument o Husákovi. Čekání na rozhovor s Havlem. V České televizi, po debatě s Moravcem. Asi něco burcujícího, protože vládla socdem a ODS, ale už to nebyla opoziční smlouva, ale každý Havlovi říkal „pane prezidente“... Tak už to asi chodí a má být.
Havel vyšel ze studia a oni dotáčeli záběry pro jakýsi komentář Moravce nebo upoutávku nebo něco podobně zbytečného. Uvědomil jsem si, že jak se Havel pořád neznámým lidem klaní, klaní se vzápětí k němu všichni ostatní. Havel stál a všichni se na něj usmívali a klaněli se. Na stole před ním stála třetinka piva a lahvička whisky, kterou to pivo temperoval.
Nic, co by nikdo nevěděl. A přece kameraman s úctou a poklonou na záběr strčil lahvičku whisky tak, aby nebyla za třetinkou piva vidět. S větou: „Dovolíte, pane prezidente...“ A všichni se hihňali, jak se hihňat má, když přijde spásná osobnost.
Včetně Moravce, který vypouštěl společenské banality, za které by se nemusel stydět ani Josef Zíma ve svých nejlepších časech. Havel to snášel a nechal se točit do prostřihů. Nikdy nezapomenu na jeho melancholický výraz, když mu kameraman schovával kořalku za pivo... a úsměv při tom.
Obraz 2. Dokument o Havlovi. Měl jsem ho točit. Domluva o pravidlech natáčení. Už není prezident. Vzpomíná. V Dělostřelecké, u něj doma. S producentem, co pak dělal jeho film, vstupujeme a pak skoro dvě hodiny mluvíme. Jen my tři. Přinese hruškový koláč a slivovici. Nepije, není mu dobře. A pořád se usmívá. Prohlíží si mě a ani se nesnaží vzpomenout si na věci, co jsme spolu natočili. Není vyloučeno, že jsem mu ukradený i já. Ale pozorně naslouchá a nechá mluvit druhého, vlastně nezajímavého.
Pořád mi přitom běží hlavou naše první setkání, rok ’98. Během prohlídky Hradu pro natáčení jsem s asistentkou mluvčího prezidenta procházel chodbami a náhle nám zkřížil cestu Havel. Šel na záchod. Poklonil se a pokračoval chodbou. Asistentka mluvčího rozpačitě řekla: „Promiňte, že jsem vás nepředstavila... to byl pan Havel.“ Tak sedím později v té vile a on už není prezident a říkám: „Tady sem k vám asi furt někdo chodí.“ A on se zasmál a říká: „Ano, včera tu byl Jirous, v sedm ráno, odkudsi asi táhl a neměl už žádné peníze, tak jsem mu dal litr...“ A melancholie v očích.
Obraz 3. Má narozeniny a oslavuje s lidmi od divadla, kteří jsou mu asi nejblíž, minimálně v optice Dagmar. Je jich tam osm, víc ne. Já s kamerou. Opilá herečka mluví cosi o Kavkaze. Havel vysvětluje. Já natáčím. Ještě chvíli kamera a pak chci ven. Ukončuju to. Havel mluví, jak je to se státy pod Rusy, a já si uvědomuji, že mluví pod tlakem kamery. Jako by to byla pistole? Nastartuje tam, kde není přirozenost, ale touha? Mluví o Kavkaze, dlouze a nesrozumitelně. Já točím. Vím, že už dál nebudu. Že to nevznikne. Že nemůžu být už tak blízko tomuto muži, jemuž blízko být bych chtěl, protože příkopy mezi námi – generační, zkušenostní i existenciální – jsou tak velké, že se nelze pokořit ani vnímat empativně... že já už jsem muž století příštího a on minulého. Ale respekt z mé strany k němu veliký. Další natáčení jsem ukončil. Nešlo to.
Obraz 4. Odcházení. Nejdřív v divadle, pak v kině. Ten chlap všechno viděl. Viděl sám sebe. Vystavoval se zkouškám, aby pak z těch zkoušek podal zprávu o sobě. Dramatik. Velký. Režisér. Kolega, kterého stojí za to opisovat. Odcházení je velký film. Od tvůrce, kterého doba donutila stát se velkým. Melancholie silného chlapa, co malým v dobré víře kecal, že můžou být velkými. To je Havel pro mě.
