V létě 2004 jsem se svou ženou Priscillou přijel do Prahy na pozvání OBSE, jež zprostředkovala naše rodinná přítelkyně, velvyslankyně Dana Huňátová. Toho roku v červnu jsem se měl zúčastnit Ekonomického fóra, ale město, jeho historii i obyvatele jsme si zamilovali a rozhodli se tu založit nový domov.
V prvních dnech jsem se setkal s Jiřím Pehem, který mě ochotně seznámil s Oldřichem Černým, který v té době působil jako výkonný ředitel Fóra 2000. Jiří Oldovi navrhl, aby mě na říjnovou konferenci pozval. Ani v nejmenším nepřeháním, když svou účast na této akci popíšu jako intelektuálně omamnou zkušenost. Po konferenci se mě Olda spolu se svým zástupcem Jakubem Klepalem zeptali na mé dojmy. Řekl jsem jim, jak silně na mě její účastníci zapůsobili, jak kvalitní diskuse během ní probíhaly, ale že mezi všemi hlasy, jež tam zazněly, mi jeden chyběl: hlas byznysu.
Olda a Jakub nad mým návrhem nejprve trochu znejistěli – kvůli obecné nedůvěře prezidenta Havla k „byznysu“. Ale v naší debatě začaly zaznívat i další názory Jana Bubeníka, Tomáše Sedláčka a Radka Špicara, a tak viděli, že na tom nápadu něco bude. (Tyto debaty později vedly k ustavení Korporátní rady Fóra 2000.) S Oldou jsme se stali přáteli a často spolu zašli na oběd – vždycky jsme si dali svíčkovou. Po jednom z takových obědů řekl Olda Jakubovi: „Myslím, že je na čase, aby se Pepper setkal s prezidentem Havlem.“ Na tato jeho slova nikdy nezapomenu. Olda navrhl, že prostřednictvím osobního tajemníka prezidenta Havla, Jakuba Hladíka, domluví schůzku.
Mezitím jsem četl další a další pojednání o prezidentu Havlovi, mluvil s lidmi, kteří jej znali, a četl jeho statě, abych si udělal co nejbarvitější obrázek jeho osobnosti. Někteří lidé mi říkali, že je prezident Havel ‚složitá’ osobnost, což jsem si vyložil tak, že je to prostě člověk. Naše setkání, naše konverzace a později občasné schůzky nad skleničkou společně s mou ženou budou navždy zlatým hřebem mých životních zkušeností.
Z mnoha témat, o nichž jsme si povídali, si často vzpomenu hlavně na jedno, které je stejně jako mnohé další jeho myšlenky aplikovatelné i dnes. Ve svém neutuchajícím hledání přijatelné behaviorální základny občanské společnosti mluvil o potřebě „přijmout jinakost druhých“. Jak prorocké. Byli jsme blízcí přátelé? Ne. Ale můžu říct, že setkání s ním můj život výrazně ovlivnilo, za což jsem vděčný a což považuji za velké štěstí.
