Poslední desítku let jsme měli hodně společného, a ještě asi dlouho budeme. Nejde jen o Knihovnu Václava Havla, kterou začal podporovat před více než deseti lety můj muž Zdeněk a o kterou se nadále aktivně staráme.
„Jde hlavně o naše přátelství v závěru jeho života, který lze nazvat časem ‚odcházení’. Snažím se uchovat si vzpomínku na Václava Havla živou. Mnohokrát si na něj vzpomenu a říkám si: „Ještě že se toho nedožil!“ Anebo „Co by na to asi řekl?“ Věřím, že by byl i v dnešní době nám všem povzbuzením. Chápal by, proč se k moci dostávají populisté, proč oslabuje Evropa, proč se bojíme uprchlíků.
Chápal by i pokusy ruské propagandy a odmítání či zpochybňování hodnot, které sám ztělesňoval. Zároveň by se s tím nesmířil a aktivně by se pokoušel věci vysvětlovat a řešit. Čím více poznávám svět a různé politiky, tím více si vážím jeho i každé chvíle vedle něj strávené. Václav si rád povídal, ale uměl i naslouchat. Nechtěl být za každou cenu středem pozornosti. Uměl si užít života, maličkostí a radovat se. Měl rád hezké věci. Své ženě Dáše navrhoval šaty i šperky. Osobně je namaloval a popsal, aby je pak mohl někdo ušít či vyrobit.
  |
Zajímal se o architekturu i urbanistiku. Představil mi například svou ideální vizi Hradu, Jeleního příkopu až po Letnou. Václav byl vřelý člověk. Snažil se měnit svět k lepšímu. Kladl otázky, hledal odpovědi, popisoval. Často pochyboval, a zároveň se nebál říct svůj názor. Nebyl dokonalý a věděl to o sobě. Působil někdy jako malý chlapec, kterého je třeba chránit. Přestože mluvil zdánlivě tichým hlasem a jeho přednes nebyl určitě dokonalý, dokázal si získat pozornost i přirozený respekt. V jeho přítomnosti se ostatní cítili dobře a uvolněně.
Byl naopak nesvůj, když bylo kolem něj napětí. Nerad druhým říkal nepříjemné věci a nechtěl nikoho ranit. Bral vždy ohled na všechny okolo, někdy i na úkor svých úplně nejbližších. Václav měl odvahu zůstat idealistou. Ne že by neviděl špatnost, přetvářku a zlo, ale na druhých hledal vždycky to lepší. Dával jim důvěru a měl pochopení pro jejich slabosti.
Když mluvil či psal o morálce a hodnotách, dělal to s upřímnou pokorou. Uměl odpouštět. Nezažila jsem ho zahořklého nebo nenávistného. Jaký rozdíl oproti dalším českým prezidentům... Dojímá mě, že jsme s ním mohli být až do jeho odchodu a rozloučení. Když jsme v říjnu slavili jeho poslední, 75. narozeniny, s úsměvem nám říkal, že se v lednu uvidíme a že už bude mít víc klidu a času. On se na svůj odchod nachystal. A zůstal s námi navždy.
