Havel a „rap“? Díky, ne. To raději ty orchestry

Jak vypadala aranžmá oslavných písní v minulosti? Mohutné orchestry, heroické sbory, dramatické údery na činely. A dnes? Moderní recept nabízí Petr Putna se svou ódou na „Vénu Havlů“: akustická kytara vycházející z té nejhorší tradice „nedvědovské větve“ českého folku a rádoby hiphopový beat. Zvukově střídmější doprovod, nicméně hanba člověka i tak fackuje se silou mohutného orchestru. Odér „čecháčkovské kotliny“, kterou Putna ve své rýmovačce pohrdá, zde na posluchače vane z každého tónu. Vůbec nejzajímavější na Putnově pokusu je jeho skálopevné přesvědčení, že rap zvládne každý, tedy i on - jsou to přece jen za sebou poskládaná slova bez melodie, že? To je ovšem hluboký omyl. Amatérský pokus by byl spíše k úsměvu, jenže to by ho jeho autoři nesměli brát tak vážně.