To jsou první dojmy po zhlédnutí režisérského debutu Václava Havla, který má premiéru 24. března.
Je úplně jedno, že filmu ponechal divadelní stylizaci, ona tu má svůj význam a hlavně je nositelem stylu a výpovědi. Asi to každému nebude vyhovovat, ale Havlovy hry nejsou akčními příběhy nabitými dramatickými zvraty. Pomalost, grotesknost i melancholie, typické opakování, absurdní hra s komickými detaily, všechny ty obřady, na něž dbá hlavní postava i jeho "dlouholetá přítelkyně" Irena, tu dostávají zase jiné významy než na jevišti. Od premiéry Odcházení v režii Davida Radoka uběhly již tři roky a myslím, že Havel pečlivě, pokud mohl, navštěvoval i další nastudování.
Čtěte také |
Ten, kdo si myslel, že možná mimoděk něco z těchto režií přebere, se hodně přepočítal. Havel je vždycky originál a s potěšením plave proti proudu. Vlastně i v tom, že divadelní hru klidně udělá jako divadelní hru ve filmu. 
A pak Havel režisér nezapře Havla autora, a to nejenom v tom, že trvá na tom, co napsal, a škrty a-změny názvů nepovoluje ani sobě. Víc než v interpretacích druhých je tu totiž přítomné jakési vědomí kontinuity havlovského světa – nepřipomíná snad ta podivná vila se zahradou, bazénem a altánkem Zahradní slavnost po čtyřiceti letech? A Rieger Josefa Abrháma kromě jiného hledá své ego v nové situaci stejně jako všichni předchozí Havlovi hrdinové, kterým autor s ďábelskou radostí připravuje nástrahy.
Havel sice zrušil své vlastní zcizující vstupy, jimiž ironicky komentuje dění a postavy, ale nakonec má pro diváky v tomto směru nečekané překvapení. Závěr pak v těchto intencích pokračuje a dost se liší od dosavadních divadelních inscenací. Naznačuje, že vše, co jsme viděli, je možná úplně jinak, že to, co se slibuje, stejně neplatí a že to, o čem se hrálo, ať už to byla megalomanie, sebevzhlíživost, fňukání, předstírání, intriky, podvody, hloupost, vypočítavost, ale i věrnost, láska, odpovědnost, možná vůbec nebylo skutečné. A to může být zpráva dobrá i špatná. Je to všechno takový vaudeville, život i politika. Celá ta menažerie bývalého kancléře Riegera se pak vykýbluje se všemi ranci a kufry a nacpe se do dostavníku jak ve starém westernu, Rieger se svítícím nápisem na kšiltovce z jeho oken vykukuje nepřítomně a připomíná šaška, zatímco Irena s přítelkyní Monikou škobrtají pryč na podpatcích podél dlouhé zdi. Tragikomičtí hrdinové...
Havlovi také určitě vyšla sázka na herce, které si vybral, a jak vidno, vzájemné srozumění není úplně zanedbatelná devíza. Oba představitelé hlavních rolí na sebe výborně slyší a to filmu dává další rozměr. Josef Abrhám hraje Riegera ve zvláštní kombinaci noblesy a samolibosti, která má občas zábavně operetní podobu, a zároveň vnímáme i jeho nenápadný vlastní komentář nad postavou. Dagmar Havlová je jako Irena okouzlující ve svých malichernostech, v nesnesitelné péči. Dokáže ale vedle této směšné polohy figuru doslovit lidsky.
