Zemřel po pádu z kola, když den před odjezdem na turnaj ve Slovinsku opustil sportovní halu v Hranicích. V padesáti letech.
Prostřednictvím mobilu se ta zpráva rozšířila větší rychlostí, než jaké dosahuje prudce vystřelený házenkářský míč. A byla natolik šokující, že se adresáti zdráhali uvěřit.
POHNUTÉ OSUDY: Československý rekordman a novinář Baudis zahynul v autě i s manželkou |
„V ten pátek pozdě večer mi přišla esemeska – v první chvíli jsem si myslel, že si ten člověk dělá legraci. Hned jsem mu volal, co blbne,“ líčí Jaromír Petřík, v devadesátých letech jeden ze svěřenců trenéra Franka v týmu Hranic a nynější vedoucí družstva Kopřivnice.
„Bohužel to byla pravda,“ zachmuří se při vzpomínce. Podobně uvažovali ostatní.
„Byla to rána, jsou věci, se kterými se těžko vyrovnáte. A s odchodem Mirka jsem se vyrovnával dvojnásob špatně,“ přiznává Karel Magrla, dlouholetý předseda hranického klubu. Všichni si jen těžce zvykali na skutečnost, že Miroslav Frank, v té době kouč házenkářů Přerova, už nežije.
Košovů jsem hrál závodně!
V Lutíně se vyučil nástrojařem, ale ještě učenlivějším žákem byl doma v Hranicích, a to v oboru házená. Talent zdědil po tátovi, jedné z místních legend tohoto sportu. Levoruký hráč zářil na pravém křídle mládežnických družstev a po vyučení po něm sáhl oddíl z Karviné.
„Byl vedený jako horník v OKD Karviná, ale hrál házenou, však víte, jak to za komunistů chodilo,“ přibližuje absurditu doby házenkářova maminka, paní Jarmila Franková. S její pomocí se nyní podařilo zmapovat synovu kariéru.
Později, když se Miroslav Frank do Karviné vrátil z vojny, už byl vedený jako technik, neboť po večerech vystudoval průmyslovou školu. A ještě později, v Kopřivnici, stálo u jeho jména pracovní zařazení „samostatný technolog“. Dva roky vojny strávil Frank v pražské Dukle, což byla výsada jen nejlepších házenkářů z tehdejšího Československa. Od léta 1982 až do března roku 1984 trénoval s týmem legendárního Jiřího Víchy.
„S Mirkem jsme se hned skamarádili, platil za bodrého Moraváka,“ vybavuje si Jiří Liška, jedna z dlouholetých opor tehdejší Dukly. Té, která na jaře 1984 slavně přehrála ve finále Poháru mistrů evropských zemí jugoslávskou Metaloplastiku, nejlepší světový tým té doby.
POHNUTÉ OSUDY: Brankářské legendě se zjizveným obličejem se stala osudnou potyčka v baru |
„A byla s ním legrace. Když přišel na první trénink, pan Vícha nás poslal do tělocvičny a hodil nám basketbalový míč. Míro, povídám, umíš basket? Myslíš košovů? Tu já hrál závodně! odpověděl s vážnou tváří. A neuměl ji vůbec! To si budu pamatovat až do smrti,“ usmívá se Liška, podle něhož byl Frank jedním z několika „záklaďáků“, kteří během vojny v Dukle dosáhli nejvýraznějšího nárůstu výkonnosti. „Tréninky pana Víchy mu evidentně prospívaly. Jenže to měl těžké – na pravém křídle řádili zkušení Pepík Toma a Franta Štika, v reprezentaci k nim přibyl i plzeňský Milan Polívka. To byla silná konkurence, takže si Míra třeba v Poháru mistrů moc nezahrál,“ krčí rameny bývalý úspěšný reprezentant Liška.
Excelentní křídlo
Na společné působení v Karviné vzpomíná Jaroslav Hudeček, který spolu s Vladimírem Haberem připravoval v letech 2012-2014 české reprezentanty.
„Já už pomalu končil a Míra vlastně začínal, hráli jsme spolu tři sezony. Brzy z něj bylo excelentní křídlo se zlatou levačkou, takových běhalo po československých palubovkách málo.“
O tom, jaká ta levačka vlastně byla, svědčí i vyprávění Miroslava Bartoně, Frankova spoluhráče a kamaráda z Kopřivnice, kde se ti dva sešli v letech 1986 až 1992, a později i z Hranic.
„Byl to pohodový kluk a jeho levá ruka byla k nezaplacení. Jednou, ještě v dobách Československa, jsme v Kopřivnici hráli na přípravném turnaji proti Košicím, za které chytal reprezentant Bakša. A Míra ho v tom zápase přivedl k zoufalství – z deseti sedmiček neminul ani jednou! Koncovka byla jeho silnou stránkou,“ vzpomíná nynější trenér a manažer Kopřivnice.
POHNUTÉ OSUDY: Olympijský veslař se rád předváděl. Suchopára zabily tisícovky voltů |
Do Hranic, kde s házenou začínal,se Frank vrátil v roce 1992,s rodinou už ale žil v Kopřivnici. „Hranice neměly profesionály, takže Míra hrál a první dva roky pracoval jako skladník v tamním Cementu. Později se společníky založil firmu, čistili třeba turbíny a pece v cementárnách, on byl vedoucím provozu,“ líčí Bartoň a dodává, že s Frankem jako hráč zažil dva postupy do extraligy. Od toho druhého v roce 1997 jsou Hranice v soutěži stále.
Po jisté době se firmě přestalo dařit, podle maminky Frankové syn neuspěl ani s restaurací. Mezitím se stal hrajícím koučem, pak už se věnoval trenérské práci. Zároveň byl organizačním pracovníkem a správcem areálu. „Jako trenér byl Míra zapálený fanatik, jeho rukopis byl na hře hranického týmu patrný,“ má jasno jeden z reprezentačních koučů Haber. Podle jeho kolegy Hudečka si toho Frank, muž širokého záběru, bral na bedra až příliš. „V Hranicích byl tahounem, kromě mužů se věnoval dorostu i žákům, až to možná bylo ke škodě věci. Chtěl ale pomáhat všem, nejradši by se rozdal,“ říká Hudeček.
Tvrdší slova, ale s půvabem
„Na Míru se nedá zapomenout,“ přikyvuje hranický předseda Karel Magrla. „Na hráče uměl zařvat i pochválit je, když se mu něco nelíbilo, nešel daleko pro tvrdší slovo. A jelikož trochu ráčkoval, mělo to svůj půvab. A dobře hrál i tenis, byť Ivana byla lepší,“ zmíní Frankovu mladší sestru, která si vzala tenistu Jankovského a v deblu se s Evou Melicharovou v roce 1991 probily do osmifinále Roland Garros.
Jako kouč byl Frank žádaný, v roce 2010 vyslyšel volání extraligového nováčka Přerova. „Ještě v té naší historicky první sezoně v nejvyšší soutěži byl u devátého místa, což se za rok povedlo zopakovat. A loni dovedl tým k šesté příčce, což jsme si zapsali do klubové kroniky zlatým písmem,“ líčí Richard Buček, přerovský předseda.
„Jenže za měsíc se stalo něco, co nás všechny šokovalo,“ kroutí hlavou, jako by stále nevěřil.
Frank, jenž se v roce 2004 rozvedl a bydlel u rodičů, měl v sobotu 30. června odjet s týmem Přerova na turnaj ve slovinské Izole. „Den předtím jsme spolu mluvili, byl si vyzvednout nějaké věci v hale. Měl kolo, a aby nemusel přes město, zkrátil si cestu do Drahotuší kolem Bečvy,“ přibližuje tichým hlasem hranický šéf Magrla.
Rok plný trápení
Náhodná kolemjdoucí viděla ten pátek večer cyklistu bez přilby, který asi 500 metrů od haly najel na svodidla, přepadl přes ně a zřítil se dolů. Nedopadl na trávu ve stráni, která byla všude kolem, ale na betonovou plochu u jezu. Spadnout o vteřinu dřív nebo později...
Takhle pád ze čtyřmetrové výšky nepřežil.
„Míra měl silné zázemí a oporu v rodičích, ale tady mu bohužel pomoci nemohli,“ říká zkroušeně Frankův kamarád Bartoň. Frank starší, rovněž někdejší házenkář, zemřel přesně dva měsíce po synově smrti. „Byl nemocný, ale dodnes jsem přesvědčený, že po odchodu Mirka přestal s chorobou bojovat. Prostě to zabalil,“ myslí si Bartoň.
Paní Jarmila Franková, kterou tak náhle opustili syn i manžel, chodí téměř denně na hřbitov.
„Co mi zbývá, zůstala jsem v domě sama. Strašně mě to vzalo,“ trápí se v slzách.
Před smrtí mi taťka přiznal, že udělal chybuZatímco mnozí z bývalých kolegů či přátel hovoří o Miroslavu Frankovi hlavně jako o zaníceném házenkáři a trenérovi, jeho mladší dcera Simona Franková poskytuje podstatně širší záběr. Na otce vzpomíná s láskou, ale také bez příkras. V době rozhovoru v roce 2013 osmadvacetiletá žena střídá pobyty na severu Moravy, kde působí jako hotelová recepční, se životem v Itálii. Tam před lety našla partnera, stejně jako uplatnění coby turistický delegát. LN Vzpomenete si často na datum 29. června 2012, kdy váš otec tragicky zemřel? Ano, byl to nejhorší den v mém životě, všechno se změnilo. Člověk se s tím třeba nějak smíří, ale zapomenout nemůže. Přijedu do Hranic, kam jsem jezdívala za tátou, a už tam najdu jen babičku, všechno mi připadá velmi smutné. Tátu jsem měla ze všech nejradši, jako by odešla moje druhá polovička. Chybí mi jeho osobitý humor, když jsem v průšvihu nebo něco řeším, nemám se s kým poradit... LN Promiňte, ale v Kopřivnici přece máte maminku... Mamču mám velmi ráda, je dobrým rádcem do života, ale v některých věcech mi neporadí. Táta měl spoustu kamarádů a známých, dokázal zařídit snad úplně všechno. LN Určitě máte na otce množství vzpomínek – je některá z nich nejsilnější? Hlavně si ho vybavuju, jak stojí s píšťalkou na krku na trénincích, protože házené se věnoval především. Vzpomínám taky, jak se jednou při zápase vztekal a kopal do reklamní tabule... Nebo jak pořád něco ztrácel či zapomínal, pořád jsme něco hledali – klíče, poznámkový blok, telefon. LN Jak jste vnímala tátův život? Byl opravdu plný házené? Táta žil házenou čtyřiadvacet hodin denně, až mě někdy štvalo, že ho nemám jen pro sebe. Přes týden měl tréninky, o víkendech jezdil na zápasy, v létě měli přípravu. LN Vedl vás jako bývalý házenkář ke sportu? Od malinka, mě i sestru Martinu, která je o dva roky starší, ale nijak nás do sportu nenutil. Naopak, s mamčou nás směrovali i jinam, chodily jsme do výtvarných nebo tanečních kroužků. Ve sportu to Martina dotáhla hodně daleko, tedy ve volejbale, už v patnácti se jako smečařka podílela v družstvu žen Frenštátu na titulu mistryň republiky a potom přidala ještě další dva. A v roce 2000 byla v juniorské reprezentaci, která vyhrála mistrovství Evropy, později působila ve Francii, Španělsku, Švýcarsku, Holandsku, byla v širším kádru reprezentačního družstva. A v srpnu se vrací do Španělska, je fakt dobrá. LN A co vy a sport? To nešlo dohromady? Já hraju volejbal jen rekreačně. Nechtěla jsem mít život jako taťka nebo sestra. Všechno je to o dřině a pevné vůli a tu já moc neměla. LN V roce 2004 se vaši rodiče rozvedli. Jak jste to snášela? Hlavním důvodem byla asi dálka mezi nimi. Bydleli jsme v Kopřivnici a taťka přespával u svých rodičůvHranicích, kde měl práci kolem házené. Já to asi snášela líp, protože si myslím, že lidé sice dělají chyby, ale musí si i odpouštět. Sestra je jiná, nějaký čas s tátou moc nemluvila. Postupně k sobě nacházeli cestu, vídali se třeba o Vánocích, ale pořád to nebylo to pravé. Nakonec mu odpustila, i když mu to nikdy neřekla... LN Od otcova odchodu nedávno (v roce 2013) uplynul rok. Platí ve vašem případě, že čas léčí? Brečím ještě dneska... Každý týden po jeho smrti jsem na to místo dávala květiny a svíčky, na krku nosím jeho monogram. To léto jsem do Itálie nejela a pracovala v hotelu v Hukvaldech, což je u Kopřivnice. LN Jaký byl váš vztah dcery a otce po rozvodu? Změnil se? První rok jsem se s ním moc nevídala. V Hranicích si našel ženskou, kterou naše rodina nikdy neuznávala. Nikdy bych nevěřila, že někdo může člověka tak pobláznit a odvést ho od nejbližších. Pár týdnů před smrtí mi taťka poslal esemesku, že miluje naši mamku a že ví, že udělal chybu. Došlo mu, že si to v životě podělal, ztratil rodinu, všechno, co měl rád. Ale pořád to byl můj táta. LN Kromě všeho, co se stalo – je ještě něco dalšího, co vás mrzí? Snad jen, že se taťka nedočkal vnoučat, ptal se na ně několikrát. Ale já ráda cestuju a ani sestra na děti zatím neměla čas. Tak snad uděláme radost mamče. |
