Bylo hodně těžké přesvědčit herečky a herce, aby s vámi točili, když neznali scénář?
Myslím, že mnohem těžší by bylo přesvědčit herce, aby na tomhle filmu pracovali, když by si scénář přečetli... Je to film hodně intimní. Vzhledem k tomu, že se předem nemuseli trápit, co je všechno čeká, a dozvídali se to postupně, po kouscích, tak byla tato metoda možná milosrdnější. Pravda je, že jsem se předem se všemi sešla a snažila se vysvětlit, proč s tím dělám takové tajnosti.
* A proč jste si pro natáčení Mamas a Papas zvolila právě tuhle metodu?
Chtěla jsem natočit film o věcech, které jsou jen těžko pojmenovatelné a které slova spíše zakrývají. Předem připravené dialogy a konkrétní reakce tyto jemné, ale často zcela zásadní roviny lidské komunikace zakrývají a ruší. Když herci nedáte dialogy a choreografii, ale jen motivaci jeho postavy a situaci dané scény, musí se mnohem více otevřít a soustředit na danou chvíli. Musí poslouchat své kolegy a zároveň se musí soustředit i na svůj „úkol“. Protože nikdo přesně neví, jak se scéna v té které konkrétní podobě bude vyvíjet, tento způsob práce mění i vizuální podobu filmu - kameraman se musí soustředit způsobem, který je podobný spíše dokumentárnímu stylu natáčení. Kamera není jen estetizovaným záznamem - kameraman sám je v daném okamžiku aktivním účastníkem celé scény. Sleduje to, co se děje, jako první a nejdůležitější divák a rozhoduje, kam se přesouvá pozornost (a oko kamery). To vše dohromady tvoří způsob práce, který je velmi živý a dává možnost mnohem většího osobního zapojení lidí, kteří ve filmu hrají nebo ho točí. Myslím, že Mamas a Papas je kolektivním dílem v tom opravdovém slova smyslu.
* Část natáčení se odehrávala v moři, respektive pod mořskou hladinou. Jak je vodní živel důležitý pro vás osobně a jak pro samotný film?
Voda je živel, ve kterém se role člověka mění. Mění se fyzicky - ve vodě se vznášíte, voda vás zpomalí a donutí ke zcela jinému pohybu. Buď se uvolníte, začnete ji vnímat a respektovat a pak vám dovolí věci, které byste na souši nikdy nezažili. Anebo s ní budete bojovat a bude to boj veskrze nerovný, protože voda vždycky vyhraje. Mění vás i psychicky - ve vodě a hlavně POD vodou jste jenom na návštěvě. (Tedy od té chvíle, kdy opustíte plodovou vodu, tam jste doma...) Takže alespoň ve mně tento stav „návštěvy“ budí velikou pokoru a zároveň úžas. Voda je pro mě natolik jiný svět, že se mi na chvíli opravdu podaří se od toho světa nahoře odstřihnout a odpočinout si od něj. Ve filmu je voda v mnoha podobách - od bazénku v Podolské nemocnici, přes vodu ve vaně nebo třeba plodovou vodu až po samotný oceán a jeho hlubiny. Když by člověk chtěl přemýšlet v těch nejzákladnějších symbolech, tak voda je pro mě asi symbol života, ale proto jsem ji tam nedávala. To spíš tak samo vyšlo. Ve filmu je to pro mě spíš jiná vrstva života - jiný rozměr, ve kterém platí jiná pravidla. Voda je mnohem vodivější než vzduch. Takže například ryby, které jsou vzájemně „propojené“ vodou, o sobě vědí mnohem víc. Jsou více ve spojení. Trochu mi připadá, že lidé jsou - obzvláště v krizových situacích, týkajících se jejich intimního života - od sebe velmi vzdálení a oddělení a že to celou situaci jen zhoršuje.
* Název filmu Mamas a Papas evokuje název jedné kdysi populární hudební skupiny. Je to náhodná shoda, nebo záměr?
Je to spíš jen taková legrace. Zdálo se nám, že název téhle kapely prostě to, o čem film je, hezky vystihuje. A je veselý. Protože náš film, ač o věcech závažných, je také někdy docela legrační.
* S jakými pocity prožíváte blížící se premiéru ve chvíli, kdy už je film hotový a nemůžete na něm nic změnit?
S pocitem, že nesmím zapomenout pozvat všechny členy rodiny a kamarády... S tímhle filmem jsem seděla ve střižně skoro pět měsíců, míchali jsme ho na dvě etapy... A teď už je hotový a já na něm nic měnit nechci. Protože měnit by člověk mohl do nekonečna. Ale myslím, že jsme přestali v tu správnou chvíli.
* Proč jste se rozhodla svůj nový film představit právě na Febiofestu? A jak byste na něj diváky pozvala?
Protože mám Febiofest ráda a líbí se mi, že není jenom v Praze. A jak bych diváky pozvala? Nevím. Asi bych se jim přiznala, že mám ten film moc ráda, protože každý, kdo na něm pracoval, se té práci otevřel natolik, že mě to dodnes dojímá.
