Ono „přijít z práce domů“, neznám, protože ve škole, kde učím, i bydlím. Čas se u mne zpravidla nedělí na pracovní a nepracovní, čas je u mne čas, který žiji. Snad proto ten život tak rychle letí. Je krásný, naplněný studenty, lidmi a jejich příběhy, knihami a zpravidla povznášejícími myšlenkami, a já jsem v něm šťastný. Jistě zejména proto, že tento život mohu žít jako člověk, milovaný Bohem, což pro mne není fráze nebo myšlenka, nýbrž až fyzická realita.
Konečně pátek pro mne platilo kdysi, když jsem býval mladý, to jsem se těšíval na volný víkend, a úplně nejlepší z něj byl páteční večer. Postupně se však mým nejoblíbenějším dnem stala neděle. Konečně neděle! Je pro mne skutečně svátkem, na který se těším, a úplně nejlepší je to tehdy, mám-li nedělní mši jen v Praze, takže spím doma. Někdo si rád pospí. Já i v neděli zpravidla vstávám brzo, i když nemusím, protože máloco je tak úžasné jako nedělní ráno, kdy ještě všichni kolem spí. Časem jsem pochopil krásu a smysl toho, co evangelia zmiňují hned několikrát: Ježíš brzy ráno, když ještě všichni spali, vstal a šel se modlit na opuštěné místo. Jak říká Anthony De Mello, Ježíš byl s lidmi nejvíce tehdy, když byl sám.
Konečně pátek, a navíc hned v neděli budou letos Vánoce. Konečně bude trochu volněji, ve škole jsou prázdniny a lidi si řešení svých problémů nechají až na leden. Jednak pojedu za maminkou do Ostravy, ale těším se, že třeba konečně dočtu Tolstého Ivana Hrozného (tedy pardon, Iwan der Schreckliche, to abych úplně nezapomněl německy, a i když vždy nerozumím, čte se to jako detektivka) a pustím se do Topolova Citlivého člověka. Sice mne budou strašit různé resty, ale ono se to nezblázní. Jo, a taky budu chodit tam, kde chci, a nejenom tam, kde musím. Úplně nejvíc se ale těším na to, že budu mít více času na Pána Boha.
Autor se s knihou Stopařem na této zemi. O Boží velikosti mezi námi umístil na 3. - 4. místě v anketě Kniha roku Lidových novin.
