Dnes o tom, že na Moravě
(podle Čechů) žijí lvi Už dávno se chci zmínit o něčem, co mi občas dráždí ucho a je vlastně doslovným projevem ztracenosti v překladu. Doslovným v tom smyslu, že v jeho důsledku přestáváme vědět, kde se fyzicky nacházíme. Předem ovšem prohlašuji, že níže nehodlám rozvíjet oblíbené pražsko-moravské popichování, které se mi zdá zvětšiny hloupé, ani obehraná klišé s ním související. Konstatuji jedině stav jako pozorovatel, který z titulu své profese sleduje vyjadřovací zvyky.
Při svém značném pendlování po republice si totiž všímám jednoho nápadného rozdílu – a svým způsobem jde skutečně o překlad, neboť jsou to různá vyjádření pro tutéž situaci. Nacházím-li se východně od Vysočiny a lidé chtějí říci cosi odkazujícího k opačné polovině státu, slýchám věty typu „jedu služebně do Prahy“ nebo „kolegyně pochází z Chomutova“ nebo „kamarádka se odstěhovala do Klatov“ nebo „ten čahoun je Kladeňák“. Kdežto od Vysočiny na západ, zejména v Praze a dále, se v analogických situacích užívají formulace typu „pan ředitel jel pracovně na Moravu“, „jděte si s tím na kontrolu, až budete na Moravě“, „autor knihy pochází z Moravy“, „dcera chodí s Moravákem“ nebo „kdy se vracíš na Moravu?“, jak se mě zeptá v Praze téměř každý, byť by stokrát věděl, kam přesně jedu.
Je sotva myslitelné, aby v prvním případě někdo říkal bez bližší specifikace, že jede do Čech. Zato v druhém dochází neustále k tomuto unifikujícímu překladu, kdy všechny místní názvy, jména měst větších i menších, ba možná i pohoří a kdečeho jiného dostávají ono jednotné označení. Kdo nemá to časté srovnávání, možná si toho nevšímá, případně si pomyslí, že přeháním. Nepřeháním, je to zcela pravidelné. A chytám na ten souhrnný název pomalu alergii, musím přiznat.
Například Olomouc se tedy v Čechách řekne Morava, také Brno se řekne Morava, Zlín se řekne Morava stejně jako Trboušany se řeknou Morava. Ba i Ostrava, u níž by člověk přece čekal specifičtější náhled, se zpravidla nazývá Morava (včetně své slezské části). A kdo pochází odtamtud, je úplně stejně jako ten, kdo je bratru ze Znojma, takzvaným Moravákem.
Netvrdím, že jde o záměrný despekt, spíš bezděčný zvyk, který může být provozován i s přídechem (domnělé) laskavosti. Ale nedivím se ani, vidí-li v něm někdo obdobu zevšeobecňujícího rčení hic sunt leones, vzdáleně připomínajícího ignoraci. Každopádně ten vyjadřovací úzus naznačuje vnímání východnější poloviny republiky jako jednolitého celku. Paradoxem budiž, že sestávajícího z dialekticky, etnograficky a kulturně navzájem rozdílnějších regionů než homogennější Čechy.
Beze všeho uznávám, že být rodem z Prahy, pravděpodobně bych také takto překládal. Sociogeografická situace zemí s jedním centrem, které výrazně ční nad jiná sídla, k tomu přirozeně vede. Většina Vídeňanů vidí ve zbytku svého státu opravdu jen venkov (aneb lont, jak říkáme s pěknou vídeňskou výslovností slova Land), to vím. O Budapešťanech si to sice jen myslím, ale asi se taky nepletu. A když se vrátím k nám, shrnuji, že hurámoravácké durdění je jistě trapnější, ale zase méně provokativní než metropolitní přezíravost. Jenže obojí mi nějak špatně pasuje do prostředí a časů našeho bezbřehého nadšení z propojenosti světa.
***
Například Olomouc se v Čechách řekne Morava, také Brno a Zlín se řeknou Morava, ba i Ostrava se česky řekne Morava
O autorovi| JAN MATTUŠ, překladatel
