Potřebujeme znát historii, její znalosti je nám po čertech třeba, abychom se zbavili falešných představ o ní, vnucovaných nám ideologiemi, vytvářejícími vlastní výklad světa. Potřebujeme znát minulost, uplynulé děje, které určovaly hospodářský, kulturní a politický život lidí a představují banku zkušeností lidské society.
Kulatá výročí mýtizovaného osmičkového roku nám připomněla spoustu zásadních i méně důležitých událostí našich dějin. A zároveň bylo odstartováno nové kolo otázek, v odpovědích na něž mnozí lidé, někdy celý národ, veškerá společnost, by rádi nalezli vysvětlení pro jednání dnešního homo politica. Chtěli by vědět, jak byly správné důvody těch či oněch rozhodnutí nebo k jakým došlo omylům a chybám, jimiž by se dal vysvětlit následující ten či onen chod našich životů. A podle tohoto vysvětlení se snažit korigovat svá jednání a volby dnes a zítra.
Jenže historie není tábornická příručka a přes zdánlivě stejné rekvizity vždycky zůstává jedinečnou. Může odpovídat na otázky co a jak, ale už bez adjektiv či přívlastků, někdy do jisté míry může nabídnout i srovnání faktů. Ale jakmile se zeptáme, jak to, že se stalo, co se stalo, ocitáme se na pohyblivých píscích srovnávání nesrovnatelného – dialogu hlav, myšlení a psychologie tehdy někdy s hlavami, myšlením a psychologií dnes.
A tak opět byly pokládány otázky na životnost či slabiny konceptu Československa, zda jeho demokratický charakter skutečně byl nebo šlo jen o mýtus, jak to, že bylo takové, jaké bylo. Zaznělo opět tisíc a jedna odpovědí, možná zajímavých, možná otevírajících různé Pandořiny schránky, možná dokonce předsudečných, ale v podstatě neuspokojujících očekávání tazatelů. Místo toho, jak to vlastně přišlo, že bylo či stalo se to a to, je totiž potřeba spíš se tázat, jak to a co bylo, jen tudy může vést smysluplné pochopení zkušeností z dějin.
Co všechno jsme nerozkryli Ještě jsme nerozkryli pokračování rakouského establishmentu v ČSR, úředníků, soudců, policistů, vojáků, ale i většiny politiků. Nespekulujme o charakterech, ale konstatujme, jak to bylo. Ještě jsme nerozkryli mýtus o legiích, orientovaných na průchod nepřátelskými pozicemi s co nejmenšími ztrátami, nikoliv primárně na odpor proti agresi, či dokonce vlastní útočný boj. Není třeba hned spekulovat o únavě či zradě.
Ještě jsme dostatečně nerozkryli nečernobílost vztahu Čechů a Němců. Odpor, s nímž většina československých občanů německé národnosti reagovala na mobilizaci v osmatřicátém a po nástupu k jednotce vzápětí již s československou zbraní dezertovala do Německa. Nehovořme jen o Emanuelu Moravcovi, ale připomeňme i další, kdož nejprve bojovali ve jménu Československa proti bolševikům v Rusku, aby se však přitakáním protibolševické propagandě hitlerovského režimu pojednou stali zrádci československých zájmů. Zveřejněme tehdy před veřejností skrývané tragické osudy českých učitelů na Volyni. Ještě jsme nerozkryli direktivy tajit perzekuci našich občanů v Sovětském svazu ve 30. letech. Nespekulujme o tom, co tím kdo sledoval, ale nejprve popišme, jak se vyvíjely příslušné události.
Zanedlouho bude osmičkový rok vystřídán rokem dvacátého výročí událostí z roku devětaosmdesátého. A opět budou kladeny otázky, jak to, že se stalo, co se stalo, a bude zkoumána správnost těch či oněch rozhodnutí a posuzována nevyhnutelnost omylů a chyb určujících následující chod našich životů. Zatímco nejprve bychom se měli tázat, jak a co vlastně bylo.
Ještě stále víme málo o rozporech mezi utilitárními zájmy sovětské přestavby a politické neinvenčnosti naší domácí komunistické nomenklatury. O narůstajících podmínkách pro proměnu komunistických režimních kariéristů bez větší minulosti na obyčejné ctižádostivce podřizující všechno pouze svým vlastním zájmům. Stále neznáme celou sofistikovanost každodenní praxe totalitních mechanismů manipulujících s našimi životy.
Poznávání faktů a souvislostí stále však nahrazujeme snahou vést diskurz o mysli aktérů událostí. A spekulace o tom, co sledoval prezident Beneš, pokračují spekulacemi o sociologických či filozofických klíčích k jednání Václava Havla a jeho boys a umně fabulovanými vysvětleními, jak to vlastně přišlo, že naše současnost kolem je taková či onaká.
Do banky zkušeností society můžeme však vstoupit pouze prostřednictvím poznání jejího konkrétního konání v konkrétních dobách a konkrétních souvislostech. Historie je nám sice po čertech třeba, ale nemůžeme od ní chtít návody, jak se dívat na dnešní svět kolem sebe, ale je třeba ji vnímat především jako průvodce tím, co už tady bylo. A teprve potom nám možná i poradí, jak příště už ne, a to není přece málo.
O autorovi| Vladimír Bystrov, publicista
