Historie lumpenkavárny. Kritizuje Zeman symbol, nebo nadává odpůrcům

MILOŠ ZEMAN prezident ČR

Pražská kavárna má dvojí tvář, jak prokázala historie, hlavně doba před 2 .světovou válkou. První tváří je prvorepubliková pražská kavárna vzdělaných intelektuálů nebo umělců, kteří spolu diskutují. A ačkoliv mají rozdílné názory, vzájemně je respektují.

Druhou tváří je druhorepubliková pražská kavárna lidí vyznávajících jedinou pravdu, kterou chtějí druhým fundamentálně vnucovat a debatu odmítají. Toto jsou vlastně dvě tváře těch, kteří se tak rádi označují za národní elitu.

MARTIN ŠKABRAHA filozof, přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci

Pražská kavárna je v doslovné rovině značně nepřesné av symbolické celkem výstižné označení pro kulturní apendix mocenských elit. Kavárnou, tímto literátským zařízením, je nazývána pro svou víru v sílu publikovaného slova oproti pouhému brblání u piva. „Pivaři“ jsou s tím, že je nikdo neslyší, spokojeni; jednak postrádají literární um, jednak vědí, že kdo je slyšet, může skončit na dlažbě. Kavárna na ně v rámci svého idealismu občas myslí, nechodí však v jejich botách (je „pražská“). V posledku je závislá na vládnoucí třídě a její slovo má v mediálním prostoru váhu právě díky reálné moci vlastníků.

Tato váha je ovšem kavárně paradoxně propůjčována za té podmínky, že ji držitelé reálné moci mohou brát na lehkou váhu – coby pouhé „pravdoláskařství“. Vlastnické elity vědí, že revoluční nebyl Havel, ale Klaus, jsou však tomu prvnímu pragmaticky vděčné za morální záštitu státu, kde úřadoval ten druhý. Havlovi sirotci pokračují v jeho roli, a vytvářejí tedy žádoucí dojem, že po odstranění zbytků komunismu bude kapitalismus konečně demokratický.

Specifická je pozice Miloše Zemana, kombinující klausovské pohrdání intelektuály s lidovým hněvem za ztracené sociální jistoty. Styky a postem patří k ekonomicko-politickým elitám, na jejichž moc hledí kavárna žárlivě i s obavou; kulturně však k pivnici v podzámčí. Ideální nepřítel. Nemít se, museli by si jeden druhého vymyslet.

JAN REJŽEK hudební a filmový kritik

Výchozím bodem k této anketě byl zřejmě opovržlivý výrok Miloše Zemana o „pražské lumpenkavárně“, tedy o intelektuálech, kteří se opovažují nesouhlasit s jeho rusofilstvím a sprostotou. Fámulus Jan Veleba to podtrhl pěknou rudoprávní větou: „Nejrůznější povaleči z pražských kaváren tyto frontální útoky režírují.“

Kdyby znali význam cizích slov a prezident měl kolem sebe někoho chytřejšího, než je Vratislav Mynář nebo Jiří Ovčáček, což je skoro každý druhý středoškolák, poradil by mu, že „lumpen“ znamená německy „hadr“ a Karel Marx ho použil k definici zbídačelého proletariátu. V souvislosti s kavárnou je to tedy klasický oxymóron čili protimluv.

Jan Rejžek

Hlava státu snad není tak nevzdělaná, aby nevěděla, že kavárna byla naopak odjakživa (konkrétně od počátku 16. století, kdy otevřeli první takové zařízení v Mekce) sídlem vzdělanců, studentů a umělců, a nikoli jakýchsi otrhaných primitivů. Pijákovi Zemanova formátu nedochází, že prostředí kaváren podněcovalo tvůrčí myšlení především proto, že se v nich nepodával otupující alkohol.

Pokud jde o naši metropoli, tradici založil arménský obchodník Deodatus Ramajan. Ke studiu doporučuji nádhernou knihu Pražské kavárny a jejich svět , kterou kdysi vydala Paseka, v níž se líčí Unionka, Slavia, Café Louvre, Montmartre či Juliš a další slavné podniky. I do těch dnešních chodím tuze rád a prozradím, že se v nich samozřejmě scházíme s pravdoláskaři.

S kavárnami ovšem neradno žertovat, nebo to může dopadnout jako nedávno v Sydney.