V posledních letech objevili archeopaleontologové několik převratných nálezů, které obsadily titulní strany časopisů jako Science či Nature. Poté se zprávy prodraly i na titulní strany novin celého světa: „Nový předek člověka“, „Nebyli jsme sami“, „Nový pohled na dějiny“.
Biolog Jan Zrzavý se tomu všemu poněkud pochechtává.
* Ve škole jsme se učili jednoznačný příběh lidské evoluce. Ale teď přišlo tolik objevů, že školní biologie začíná být člověku platná jak včerejší noviny. Nepřepisujeme voluční příběh příliš často?
Tak ten základní příběh je pořád stejný. Nemůžu za to, že se v novinách několikrát ročně píše o „převratném objevu“.
* Počkejte. O převratech píše Nature, Science, Scientific American...
I tady platí tržní mechanismy. Časopis se prodává, vědci se citují, granty se udílejí.
* Takže nálezy Lucy z roku 1971, hobitů na ostrově Flores před šesti lety, takzvané Ardi loni až po „ženu X“ na Altaji letos na jaře, které otřásly naším fylogenetickým vyprávěním, nejsou převratné?
To jsou všechno velmi zajímavé věci. Prostě nacházíme nové fosilie, které jsme dřív neměli, ale zatím se docela pěkně hodí do toho, co jsme si mysleli. Problém je jinde: co jsme se učili a co je ve většině školních učebnic, tedy onen pověstný strom života, byl obvykle špatně interpretovaný.
* V čem?
Mnoho lidí si myslí, že nejde o rozvětvený strom, ale o žebříček. Že se z jedné fáze lineárně přechází ve fázi druhou. Že po Homo habilis přišel Homo erectus a tak dál. Kdyby to takhle bylo, tak jde o naprostý unikát, protože fylogeneze ničeho jiného takhle nevypadá. Druhy se rozpadají, větví... O žádném druhu nemůžeme jednoznačně říct, že je přímý předek jiného druhu. Jsou to všechno víceméně postranní větve, navzájem různě příbuzné. Skuteční předkové jistě byli, ale není snadné je ve fosilním záznamu najít, a když je najdeme (což se občas musí stát), je zase skoro nemožné skutečně natvrdo dokázat, že to jsou opravdu přímí předkové, a ne nějaká vedlejší větev. Přinejmenším tedy nesmíme apriorně očekávat, že to, co jsme našli, je přímý předek, a pak dělat senzaci z toho, že není. Když se před pár lety ukázalo, že Homo habilis a Homo erectus v Africe žili pár set tisíc let spolu, tak se všichni strašně divili, jak mohl předek koexistovat se svým nástupcem. Ale to bylo a je úplné nepochopení, jak evoluce funguje. Prostě vnouček koexistuje s dědečkem, to opravdu není zas tak unikátní záležitost. A to se týká značné části vámi zmiňovaných veleobjevů.
* To jsme nevěděli, že máme svou dávnou minulost interpretovat jinak?
Věděli, samozřejmě že věděli. Tohle ví každý evoluční biolog, protože ví, jak evoluce funguje u milionu dalších druhů. Nevědí to učitelé, novináři a spousta biologů z jiných oborů. Paleoantropologové jsou trochu blázni
* Pokud to vědci vědí, proč je kolem každé lidské kosti takový kravál?
No... Takových nálezů máte stovky a tisíce ročně, akorát jde o jiné rody než Homo. Jenže když najdete nějakého jiného savce nebo rybu, obvykle s tím neběžíte hned do Nature, anebo vám to tam rozumně nevezmou. Navíc paleoantropologové jsou trochu blázni, a vždycky když najdou nějakou novou kost, dají jí lidské jméno, třeba Lucy, a chovají k ní přímo rodičovské city...
* Proč tomu tak je? Jsme natolik fixovaní na své vlastní, ne-stvořitelské dějiny, že je chceme pojímat výhradně lineárně, jako příběh dlouhého a nezadržitelného vzestupu?
Může být. V evoluci člověka je ideologický tlak mnohem silnější než v evoluci hlavonožců. Kost musí patřit předkovi, aby se dokázalo, že vůbec nějaké předky máme. Z toho plyne touha vzít nalezenou lebku a těm tmářům ji omlátit o hlavy s výkřikem „tady máte ten konečný důkaz!“
* Prostě si máme zvyknout, že vedle sebe žilo vedle sebe několik druhů lidí.
Jako v Africe žije na jednom místě vedle sebe spousta druhů kočkodanů nebo spousta druhů antilop, tak tam žilo několik druhů lidí. Dokonce i v době, kdy už Homo sapiens opustil Afriku a šířil se po světě, což je nějakých 80 tisíc let, jsme se potkávali asi s pěti dalšími druhy lidí mimoafrických. V Evropě neandertálci, plus další druh objevený právě teď na Altaji, nebo ti hobiti na indonéském ostrově Flores, dokonce možná v té době přežíval ještě Homo erectus na Jávě. To až posledních třicet tisíc let jsme tady úplně sami Dnes jsme v unikátní situaci, že z celého toho stromu jsme přežili jen my.
* A bránili jsme se téhle hypotéze, protože pro nás bylo těžko přijatelné, že bychom nebyli takto jedineční vždycky?
Možná. Situace jediného druhu je opravdu zvláštní, v přírodě spíše nezvyklá.
* Dá se z toho něco vyvodit? Že se ten druh třeba hodně množí? Nebo potřebuje hodně „Lebensraumu“? Nebo je prostě agresivní a konkurenci vytlačil a vyhubil?
Já myslím, že to zobecňovat nejde. Taky to může být čistá statistika – čas od času zůstane jeden druh a to žádné vysvětlení nevyžaduje. Někdo musí být poslední, jenom když to jsme zrovna my, připadá nám, že za tím musí něco být. Dodneška nevíme, jak to soužití s jinými druhy vypadalo, ani jak dopadlo. Vždyť i ten nejznámější konflikt, jak jsme se vlastně vypořádali s neandertálci, zda jsme je snědli nebo nesnědli, jak moc jsme se s nimi křížili (trochu jistě ano), je nerozřešený. To soužití trvalo poměrně dlouho, a pak rychle skončilo.
* Není to chyba výuky? Máme pár kostí, vymyslíme hypotézu, ale dětem a studentům říkáme: Takhle to bylo! Neměli bychom jim říkat: Máme pár kostí, pár rozbitých džbánů a myslíme si, že to mohlo být třeba takhle?
Já bych byl samozřejmě pro, ale zkušenost velí jinak. Když studentům říkáte jednotlivé varianty, tak jsou z toho celí zoufalí. Oni si přejí tu jednu správnou pravdu, nemají tu radost, že všechno, co nám papaláši přednášejí, je blbost. Možná že je to tím, že nezažili komunismus s jeho pravdami. Ale pozor: ony nám ty nové, neortodoxní hypotézy docela sedí. Tak třeba ti hobiti na ostrově Flores: víme, že obvykle koexistovalo několik druhů lidí, a víme, že savci na malých ostrovech se sebou často dělají leccos, často se zmenšují. Čili objev malých lidí na ostrově, kteří tam žili v době, kdy jsme tam dorazili my, není nic, co by rozvrátilo naši představu o světě či minulosti. Jiná věc je, že floreský člověk je naprosto záhadný, čím dál víc to vypadá tak, že jde o zbytek strašně staré skupiny pralidí, o jejíž existenci jsme neměli ani tušení a kterou jsme objevili na naprosto nečekaném místě. Představa, že je to nějak zmenšený ostrovní Homo erectus, který žil tam všude kolem, byla rozumná, ale je čím dál méně pravděpodobná. Naopak se zdá, že jde o samostatnou linii původně z Afriky, která se nějak šířila po Eurasii, ale nezanechala žádné stopy a my jsme ji najednou objevili na Floresu, tedy úplně na východě, skoro u Nové Guineje. Ale je to poučné: víme, že něco takového muselo žít i na Borneu nebo v Indii, protože jinudy se na Flores prostě dostat nemohli, takže až za pár let budeme číst o senzačních objevech, měli bychom si uchovat chladnou hlavu.
* Ani nález Ardiptheca „Ardi“, která vzhledem ke stáří měla běhat po čtyřech, ale podle kosterního nálezu běhala po dvou, vás nepřekvapil?
Senzace kolem Ardi spočívá v tom, že jde o nejstaršího dobře prozkoumaného zástupce lidské linie, který přitom vůbec nevypadá jako šimpanz. Velmi naivní, ale docela rozšířená představa říkala: čím dál budeme couvat dozadu, tím více to bude vypadat jako šimpanz. A ono se ukázalo, že tak nevypadá. Což jenom dokazuje, že nejde o další stupínek mezi námi a opicí, ale nějakou velmi starou boční vývojovou větev, která si vytvořila i vlastní evoluční novinky. Ale to je přesně to, co jsme měli čekat! Kdyby to byl anatomicky a biologicky „přechodný článek“ mezi dnešním šimpanzem a dnešním člověkem, tak to by bylo opravdu z pekla štěstí. No a tohle štěstí jsme holt zase jednou neměli. Věříme bludu, že když je něco staré, tak to musí být primitivní. Ale jedna z mála věcí, kterou o evoluci opravdu víme, je, že nemá žádnou stabilní rychlost. Nemáme žádnou teorii správné rychlosti evoluce, tedy ani nemůže být příliš rychlá či příliš pomalá, aby na tom bylo něco k divení.
* To narážíte na kolegu, který přišel s teorií „zamrzlé evoluce“?
Ne, to ani ne. Fenomén nestejné rychlosti evoluce je nesporný, všeobecně sdílený a doložený na tisíci příkladech. Jarda Flegr (autor teorie zamrzlé evoluce) přišel s genetickým vysvětlením, proč tomu tak je, které je sice teoreticky možné, ale v praxi dosud netestované, dokonce možná i netestovatelné. Měl by přinejmenším předložit jasný matematický model, za jakých okolností jeho teorie platí, a zase neplatí, co musí být splněno, aby platila, a co ji naopak vyvrátí. Což on odmítá a chce, aby to dělal někdo jiný. Jenže nikdo jiný to za něj dělat nebude, to zase až taková důvěra v geniální teorie z východní Evropy ve světě nepanuje. Ale zpátky k evoluci: druhy často zamrznou a nemění se, to je prostě fakt. Jestli je to univerzální pravidlo, jak říká teorie přerušovaných rovnováh, nebo prostě někdy to tak je, a jindy to tak není, nad tím žádný zřetelný konsenzus zatím není ani mezi paleontology. Jestli tedy obecné genetické vysvětlení (třeba to Flegrovo) vůbec potřebujeme, je spíše nejisté. Máme strašně málo informací
* Není potíž v tom, že hledáme univerzální zákony tam, kde být nemusí?
Do značné míry ano. Evoluce je příběh analogický lidské historii. A tam taky máte lidi, kteří popisují, kdo koho zabil v nástupnickém boji, jak kdo vyhrál bitvu a kde vynalezli papyrus. Ale kromě těchto lidí existují Marxové, kteří se těm všem příběhům snaží vnutit nějakou univerzální teorii. V biologické evoluci je pro nás hodně kontraintuitivní představa, že jde o historii, tedy příběh plný jednotlivých a často náhodných událostí. Místo toho máme tendenci věřit, že za tím vývojem musí být nějaká velká teorie, která nám celé dějiny života vysvětlí. Do jisté míry právě Darwin přišel s vysvětlením evoluce, které žádné obecné evoluční zákony nepotřebuje, což se pořád nějak nevžilo.
* Takže... vlastně nevíme nic a nic vědět nebudeme?
Ale to zas nepřehánějte. Já vždycky vyprávím studentům: Trvalo to asi tři a půl miliardy let času. Dneska máme na světě řádově miliony druhů. Takže dnes máme na světě asi promile druhů, které kdy žily. Čili všechno, co si vymyslíme, se asi někdy někde stalo. Ta otázka je potom kvantitativní, tedy jaký typ historických událostí je v evoluci častější. A tady pak přichází největší potíž: máme strašně málo informací. Ten fosilní záznam je tak mizerný, obsahuje tak nepatrný zlomek informací o tom, co se dělo, že na většinu detailních otázek prostě nikdy nebudeme schopni odpovědět. Což neznamená, že nevíme nic, ale že podíl paleontologie na vysvětlování našeho evolučního příběhu je menší, než se obecně věří. O historii člověka se nesrovnatelně víc dozvíme přečtením genomu dnešního šimpanze než nálezem dalšího fosilního „předka“.
***
Když se před lety ukázalo, že Homo habilis a Homo erectus v Africe žili dlouho spolu, tak se všichni divili, jak mohl předek koexistovat se svým nástupcem. Ale ani vývoj člověka přece nebyl lineární!
PŘEDSTAVUJEME JAN ZRZAVÝ Popularizátor a profesor biologie Jan Zrzavý (* 1964) je přední český evoluční biolog. V současné době pracuje v Entomologickém ústavu na výzkumu fylogeneze a evoluční morfologie bezobratlých a přednáší kurzy z oblasti evoluční biologie a fylogeneze na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. Neváhá mluvit o situaci české vědy a jejího financování, výrazně se postavil za reformu financování vědy, jak ji navrhla Rada vlády pro vědu a vývoj. Část akademické obce od té doby přezdívá hodnocení vědeckých výstupů, postavené nikoli na odborných komisích kolegů, ale na počtu a kvalitě publikací, „zrzavý kafemlejnek“. Jan Zrzavý je autorem či spoluautorem několika knih: Nový přehled biologie; Jak se dělá evoluce; Proč se lidé zabíjejí: Homicida a genocida; Evoluční okno do lidské duše; Fylogeneze živočišné říše.
Nevíme, jak soužití s jinými druhy lidí vypadalo. Jak jsme se vypořádali s neandertálci? Snědli jsme je, nebo ne? Zkřížili jsme se s nimi, nebo ne? A to se netýká jen neandertálců, ale i jiných lidí.
