Francouzský politik Édouard Daladier je nejen u nás, ale i ve Francie dnes znám výhradně jako „ten, kdo podepsal mnichovskou dohodu“. Jeho politický osud před rokem 1938 i po něm však ukazuje, že šlo o mnohem složitější osobnost, než aby se dala shrnout do škatulky „zrádce Československa“.
Daladier se narodil v roce 1884 v rodině pekaře a profesí byl středoškolským profesorem historie. Jeho život těžce poznamenala první světová válka: v zákopech ji prožil od roku 1914 až do konce, do civilu odcházel s Řádem Čestné legie. Jeho politická kariéra byla raketová, poprvé byl ve vládě v roce 1924. Premiérem koaliční vlády (byl šéfem Radikální strany patřící nalevo) se stal 30. 1. 1933, stejný den, kdy se v Německu ujal moci Hitler.
Ve 30. letech nepatřil mezi naivní pacifisty. Svazovalo jej ale veřejné mínění, nepřipravenost země na boj, trauma španělské občanské války a tlak Británie, bez níž nebyla Francie schopna vést proti Německu válku. Georges-Marc Benamou v románu faktu Mnichovský přízrak (Paseka 2008) vykresluje Daladiera jako oběť okolností. Na rozdíl od Chamberlaina si žádné iluze o hodnotě dohody nedělal: když ho po návratu do Paříže vítaly davy, řekl jen: „Pitomci. Kdyby tak věděli...“
O rok později vyhlásil Daladier Německu válku. Poté byl ministrem obrany ve vládě Paula Reynauda. Po porážce Francie odchází do tehdy francouzského Maroka, odkud chce vést další boj. Po návratu do Francie je v srpnu 1940 kolaborantskou vládou zatčen, souzen a tři roky stráví v německém koncentračním táboře v Buchenwaldu. Po válce je do roku 1958 poslancem, v 50. letech také starostou Avignonu. Umírá v říjnu 1970 téměř v zapomnění.
Recenzi knihy Mnichovský přízrak čtěte v dnešní příloze Kulturní premiéry, strana III
