Hitler měl svou jedenáctku profesionálních katů

Ten muž patřil mezi rázovité figurky ve Straubingu. Usměvavý, vždy ochotný pomoci druhému. Spousta známých ho vnímala jako vytrvalého bojovníka za spravedlnost. "Představte si," řekla mi, když jsem pátral po jeho osudech, jeho někdejší sousedka. "Více než deset let bojoval za právo pobírat vyšší penzi. Chodil po soudech, psal stížnosti a nakonec zvítězil." Onen vítěz se jmenoval Alois Weiss. Povoláním kat.

Vládci gilotiny

Jedenáct nebývale pracovitých katů stihlo v letech 1933 až 1945 zbavit života – jak se němečtí historikové shodují – okolo dvanácti tisíc lidí. Byly mezi nimi i tisíce příslušníků českého protinacistického odboje. Členové "Hitlerovy ďábelské jedenáctky" patřili k finanční elitě tehdejší třetí říše. Každý z nich uzavřel řádnou smlouvu s ministerstvem spravedlnosti. Ještě předtím si musel bedlivě prostudovat Zásady pro práci popravčích označené jako Směrnice číslo 82.

Hned v úvodu Směrnice se píše o tom, že "úkolem kata je provádět na žádost ministerstva spravedlnosti trest smrti stětím nebo oběšením, a to na celém území Říše". Popravčí – v duchu této Směrnice – měl řadu výhod. Jeho roční plat byl tři tisíce říšských marek. Kromě toho dostával zvláštní odměnu za každou vykonanou popravu. Zpravidla to bylo od třiceti do padesáti říšských marek.

Ale existovaly případy, kdy byly tyto odměny ještě vyšší. Navíc měl kat možnost bezplatného ubytování ve věznici, včetně stravy a odpovídajících diet.

Boháči z domů smrti

Podle dokumentace, kterou jsem našel ve Spolkovém archivu v Koblenzi, byl v roce 1940 nejlépe vydělávajícím katem Gottlob Bordt. Od 2. července 1940 do konce roku popravil dvě stě lidí, za což obdržel 13 700 říšských marek.

V jiném archivu – Spolkového ministerstva spravedlnosti – jsem objevil fakturu popravčího Ernsta Reindela, který 23. června 1943 popravil ve věznici Brandenburg čtrnáct lidí. Kromě samotné exekuce (za ni dostal 450 říšských marek) si nechal proplatit jízdné rychlíkem třetí třídy z Magdeburgu do Brandenburgu a zpět (38,40 říšských marek) a odměnu pro své tři pomocníky – 1290 říšských marek.

A kde že německá Říše sehnala tolik peněz pro své katy i jejich pomocníky?
Slovo má německý historik dr. Thomas Reichel: "Příbuzní popravených, manželky, rodiče, děti, dostali po exekuci vyúčtování, kde byly přesně vypsány jednotlivé položky. Platilo se například za vyšetřování, za výslechy, za vězení, za dopravu, za poštovné – a také za samotnou popravu, která sama o sobě stála šedesát marek…"

Pro lepší orientaci je zajímavé uvést, co bylo možné za tyto peníze pořídit. Vůz Volkswagen stál v roce 1940 9900 říšských matek. Okurka – sedmdesát feniků. Bavlněné punčochy – asi čtyřicet feniků. Měsíční nájemné v městském dvoupokojovém bytě se pohybovalo okolo pětatřiceti říšských marek. Pomocný dělník si za měsíc vydělal sto říšských marek a inženýr pět set říšských marek.

Rekordmani

Byli dva. Wilhelm Röttger a Johann Reichhart. "Němečtí historikové přisuzují každému z nich přes tři tisíce poprav," řekl mi svého času ředitel Památníku německého odporu v Berlíně prof. Johannes Tuchel.

Co víme o Wilhelmu Röttgerovi? Pocházel z Hannoveru. V době první světové války sloužil na námořních lodích jako topič. V dalších letech se živil jako automechanik nebo zřízenec pohřební služby. Do funkce oficiálního popravčího byl jmenován v roce 1942. Jen v roce 1944 vykonal 1399 poprav. Za každou dostával také zvýšený příděl cigaret. Údajně byl totiž náruživým kuřákem a od milované cigarety se dokázal odloučit pouze v čase poprav.

Jinak byl Willi Röttger, podle svědectví pamětníků, veselá kopa. Rád vtipkoval, elegantně se oblékal a sám sebe prý s oblibou charakterizoval jako muže, jehož poslání je prý podobné poslání duchovního.

Byl to on, kdo popravoval odsouzené důstojníky a generály, kteří se pokusili v roce 1944 odstranit Adolfa Hitlera. Podle mnohých historiků to byl právě Willi Röttger, kdo na pokyn Adolfa Hitlera zařídil, aby tito lidé umírali co nejdéle, na ocelových smyčkách. Při popravě se neustále usmíval, vtipkoval a posilňoval se alkoholem.
Jeho kolega Johann Reichhart začal se svým povoláním již v roce 1924. Považoval se za aristokrata mezi katy a lidé, kteří se s ním někdy setkali, ho popisovali jako velkého elegána a milého společníka.

Byl posedlý myšlenkou zefektivnit celý proces popravy tak, aby byl co nejkratší. Zasazoval se například o to, aby odsouzencům, kteří v mnichovském Stadelheimu šli na popravu, nedávali dozorci pásky přes oči. "Stává se, že jim ty pásky spadnou a oni pak plni strachu koukají na gilotinu. Lepší je, když hned vidí, co je čeká," argumentoval tento horlivý popravčí.

Chvíle pod sekerou

Samotný průběh poprav byl navšech 22 popravčích místech, která měla tehdejší nacistická Říše k dispozici, v podstatě stejný. Ráno přijel do věznice státní zástupce a oznámil vrchnímu dozorci jména těch, kteří měli být toho dne popraveni. Dozorci pak odvedli odsouzené do zvláštních cel. Tady se připravovali na smrt. Vykouřili poslední cigarety, vypili poslední doušek černé kávy, tady také, už s pouty na rukou, napsali své poslední dopisy.

Nakonec se muži i ženy svlékli donaha a znovu oblékli; muži mohli mít jen kalhoty, ženy spodní prádlo, sukni či plášť. Pokud měla žena delší vlasy, byly jí ustřiženy a zbytek byl vyčesán nahoru a svázán. Aby byl krk pod sekerou holý.

Pak dostaly události rychlý spád. Katovi pomocníci se chopili nebožáka, dovedli ho, případně dovlekli ke gilotině a položili na lavici. Hlavu mu upnuli do tzv. španělského límce. Jeden z pomocníků držel pevně tělo řemenem – stávalo se totiž, že se během samotné popravy trup prudce vzepjal. Kat uvedl do chodu ocelový nůž neboli sekeru vážící dvacet až třicet kilogramů…

Bořivoj Bartoníček, poslední žijící člověk, který v brandenburské cele smrti prožil v naprosté izolaci pět měsíců, aby nakonec jako zázrakem přežil, vzpomíná na okamžiky, kdy se popravovalo: "Začaly exekuce. Chvílemi slyším zoufalý křik, hluk krátkého zápasu a opakující se dunění sekery. V duchu vidím Staroměstské náměstí a smrt českých pánů. Odpoledne splachuje starý vězeň krev z dlažby dvora. Je to pohled do středověku…"

Co se stalo s katy po válce? Stopy popravčího Röttgera se ztrácejí hned po pětačtyřicátém roce. Údajně zemřel v nemocnici v Hannoveru. Avšak většina katů, kteří v době nacionálního socialismu popravili tisíce odpůrců nacismu, teď pro změnu popravovala svoje bývalé nadřízené.

Penze pro kata

Mistrem nad mistry byl v tomto směru zmíněný Johann Reichhart. Po válce pomáhal Spojencům ve věznici Landsberg pověsit 156 nacistických válečných zločinců.

Američané si ho pochvalovali. Dokonce z něj udělali poradce svého seržanta Johna C. Woodse, který vedl popravy nacistických pohlavárů odsouzených v norimberském procesu. Reichhart byl také autorem "ideového" návrhu norimberského popraviště. Později se, coby úctyhodný důchodce, živil tím, že na požádání zpracovával psí rodokmeny.

Hůř na tom byl další ze zmíněných katů – v Praze působící Alois Weiss. Osm let po válce podal žalobu k Správnímu soudu v Řezně a žádal o odpovídající penzi. Ve své žádosti, kterou jsem měl možnost číst, mimo jiné napsal: "V současné době jsem bez zaměstnání, žiji z příležitostných prací nebo razítkování lístků. Dříve jsem měl dostatek práce a odpovídající výdělek."

Weiss uvedl, že za jednu popravu dostával třicet marek. Za první hlavu každého dne dokonce čtyřicet marek. "K tomu jsem dostával roční paušál ve výši 3000 marek a dále 25 marek měsíčně jako,protektorátní‘ příplatek." Novinářům Weiss řekl, že má nervy v pořádku a osud jeho obětí jej nedojímá. A téměř se slzou v oku prý vzpomínal na krásné chvíle, které prožil v Praze.

Jak jsem se nakonec dozvěděl v soudním archivu v Regensburgu, Weiss šel dokonce tak daleko, že se rozhodl žalovat Spolkovou republiku Německo – poté, co mu bylo sděleno, že penzi nedostane, protože jako kat nestihl odpracovat potřebných 25 let.
Weiss se tedy odvolal. A nakonec, po deseti letech, svou při vyhrál. Mohl být spokojen. Penzi za roky, kdy se živil krvavým řemeslem, přece jen dostal. Zemřel, milován svými sousedy a známými, v roce 1986.