V Poslanecké sněmovně probíhá diskuse o návrhu předloženém několika poslanci, který se týká faktické privatizace veřejnoprávních médií. Předkladatelům vadí, že občané mají doposud alespoň zprostředkovaný vliv na výběr členů rad veřejnoprávních médií, kteří jsou nyní jmenováni volenými poslanci sněmovny, a rozhodli se tento vliv definitivně zlikvidovat tím, že by členy rady jmenovaly přímo některé, předem podle záhadného klíče vybrané, spolky.
V zákoně je jmenováno 22 spolků, které předkládající poslanci vybrali podle důvodové zprávy po dlouhých a důkladných konzultacích. Škoda že chybí informace, s kým tak dlouho a důkladně konzultovali. Dá se to ale poměrně snadno odvodit, protože z velké části se jedná o spolky, jejichž členové mají přímé napojení na penězovody trčící z České televize a Českého rozhlasu, u některých to jen není na první pohled vidět. Takto pečlivě vybraní zástupci spolků by tvořili dvě třetiny členů rad, politické strany zastoupené ve sněmovně by jmenovaly zbytek. Co se stane, když se některá strana během volebního období rozpadne na dvě či více stran, návrh neřeší.
Přisát se k devíti miliardám
Chuti přisát se na veřejnoprávní média se nelze divit. Roční rozpočet veřejnoprávní televize a rozhlasu je devět miliard korun. Finanční stabilita je zajištěna, skoro každá domácnost v Česku musí platit pravidelný měsíční poplatek. NKÚ do veřejnoprávních médií nesmí, takže o tom, co se opravdu s těmi devíti miliardami děje, se můžeme jen domýšlet.
Autoři dávají za příklad uspořádání německých veřejnoprávních médií ZDF. Na to, jak dobrý je to příklad, si můžeme udělat názor třeba podle toho, že 61 procent Němců ZDF nevěří. Poslední veřejně přístupný údaj je ze začátku roku 2015, tedy před začátkem hlavní vlny migrace. Že by důvěra veřejnosti od té doby stoupla, nelze, vzhledem ke známým skutečnostem týkajícím se zatajování a upravování zpráv, předpokládat. Měli bychom si tedy hodně rozmyslet, než takový vzor převezmeme.
Převýchova, nikoli informování diváka
Ekonomický aspekt navrhované operace připomíná nejčernější scénáře divoké privatizace devadesátých let. S tím rozdílem, že tehdejší privatizátoři vždy nabídli za předmět privatizace alespoň nějakou částku. Ti dnešní jsou asertivnější a chtějí televizi i rádio úplně zadarmo.
Otázkou zůstává, jak plánují novodobí mediální mocipáni ovlivnit zpravodajskou a publicistickou orientaci veřejnoprávních médií. Dá se předpokládat tlak na pozitivní a časté zpravodajství o patnácti poslancích, kteří novým šéfům, formou zmíněného poslaneckého návrhu, zlaté vejce přihráli. To by samo o sobě nebyla až taková tragédie. Horší by bylo, kdyby veřejnoprávní média, která dnes pracují na základě doktríny, že občana není třeba informovat, ale převychovat ve vzorného levicového liberála obdivujícího EU a menšinové chování všeho druhu a nenávidějícího Trumpa a Putina, ve svém drilu ještě přitvrdila.
Z celé záležitosti tak trochu mrazí. Jediné pozitivum spočívá v tom, že do konce volebního období se to snad schválit už nedá.
