Díl druhý: Otakar Vávra. Těžko by mu někdo upřel místo v historii kinematografie. Někdy stačí jediný vynikající film, aby se tvůrce zapsal do dějin. On jich natočil minimálně pět. Vedle toho ale také s naprostým cynismem vyprodukoval kupu ideologicky poplatných snímků od Nástupů a Botostrojů až po Osvobození Prahy, filmů, které sprostě falšovaly dějiny.
Otakar Vávra ani nehne brvou, když líčí, jak si poradil se všemi režimy, které naší zemí ve 20. století prošly. Pohodlně usazen vypráví. Inteligentně, poutavě a s životní zkušeností.
Jasné umělecké názory, otevřená studnice vědomostí pro studenty. Jak ve 30. letech točil první abstraktní film o světelné plastice, jak se učil psát scénáře... Ne vždy se slyší tak přesná pojmenovaní. Nedivím se, že ho studenti milují a věrně hájí. Ale co chvíli vypluje na povrch neskutečná konfese oportunisty: „Naučil jsem přesně vystihnout, po čem Němci jdou a tuhle metodu jsem použil i za totality.“
Pan profesor má divně převrácenou optiku - nadává na sto barrandovských scenáristů flákačů zaštítěných KSČ, které statečně vyhodil. Jak si to mohl v 50. letech dovolit? Hádej, hádej hadači. Znárodnění Barrandova je v jeho výkladu bohulibá věc, která nějak „nevyšla“, a když se Hugo Haas vrátil z USA, dalo se s ním mluvit jen o penězích. Skoro až zamrazí, když se z Vávrových úst v závěru dozvíme, že jediná možnost, jak v běhu doby obstát, je „mít v sobě mravní řád a instinktivně ho cítit“. Jen prý je třeba občas uhnout. To tedy panu režisérovi šlo výtečně. Znamenitě natočil Kladivo na čarodějnice jako výmluvné podobenství o politických monstrprocesech. Jeho hrdina Boblig, který nemravné moci sloužil do roztrhání těla a také k vlastnímu prospěchu, dožil v soukromí obklopen úctou společnosti a blahobytem. Některé paralely, i když pokulhávají, bývají strašlivě neodbytné.
