* LN Je název vašeho románu dvojsmyslný?
To ano, ale nejdřív byl ten příběh, pak až jsem vymyslel název, ne naopak.
* LN A co vás na Bedřichu Hrozném a klínovém písmu zaujalo?
My jsme na škole měli historickou jazykovědu, což mě vždycky hrozně otravovalo. Ale Bedřich Hrozný byl velmi zajímavý člověk. Střední Evropa ve 20. století, člověk z Lysé nad Labem, a rozluští písmo, které nám otevře velmi vzdálenou dobu. Také mě zaujalo to, jak se mu díky české mentalitě povedlo na tom místě, kde prováděl vykopávky, objevit více než Angličanům a Francouzům. Když měl horečku, dal chinin raději kopáčům, kteří pro něj pracovali. A oni mu pak zas řekli, kde jsou ještě další destičky. Žil tedy mezi nimi, nebyl jejich pán.
* LN V románu také píšete o Průmyslovém paláci, který teď zrovna z poloviny shořel...
K tomu jsem se dostal náhodou. Zajímavé jsou na tom dvě věci. Za prvé, že už na první výstavě v roce 1891 jim chybělo v rozpočtu půl milionu zlatých. Při tom člověk zjistí, že se tady vlastně nic nezměnilo... A druhou věcí je ta temná historie, kdy za války budova sloužila gestapu jako shromaždiště židovských obyvatel před deportací.
* LN Váš první román tedy vyšel. Co píšete nyní?
Chystám se psát, tak uvidím, co z toho bude, asi zase něco milostného, ale nějak jinak než v Milostném dopise klínovým písmem... Pokud se ale ptáte na to, co by mělo vyjít případně dál, tak mám v šuplíku ještě jeden román, a ten je autobiografický. Ale musím se podívat, jak vypadá. Také mám v šuplíku půlku románu, který jsem nedopsal, a to byl hodně experimentální text, jakýsi dialog mezi autorem a čtenářem.
* LN Jak snadno se vám píše?
Já neuznávám romantický mýtus autora, který nejlépe píše, když trpí. To já musím mít na psaní klid, v tom smyslu, že pokud je nějaký problém s praktickými stránkami života, tak se na to soustředit nedokážu. Když se věci sypou, tak zkrátka nepíšu.
* LN Vedle románů jste napsal také nějaké povídky.
Ano, to je proto, že mě občas napadne nějaká drobnost. Nemyslím, že by všechny byly nutně skvostné. A také jde o psychologický moment, protože když píšete větší text, jakým byl Milostný dopis klínovým písmem, tak pořád nemáte nic hotového, a tak je dobré třeba alespoň něco dotáhnout do konce – povídku.
* LN Myslíte tedy, že jste spíš racionální autor?
To ne, já, když se to rozjede, tak jsem hodně spontánní, naopak mě nebaví naplňovat nějaké vzorce. Někteří kamarádi mi ještě před vydáním ohledně románu radili, jak to udělat, aby to fungovalo na čtenáře líp, ale to mě nezajímá. Jakmile se spontaneita ztrácí, tak cítím, že je text nějak šejdrem.
* LN Jak dlouho jste Milostný dopis klínovým písmem psal?
Asi čtyři a půl roku. Nejdřív jsem napsal prvních sedmdesát stránek, ale pak jsem zjistil, že to není úplně ono, takže jsem začal znovu. Pral jsem se s tím, bylo kolem toho plno nejistoty.
* LN V Milostném dopise klínovým písmem jsou také pasáže z psychiatrické léčebny. Znáte toto prostředí z vlastní zkušenosti, kvůli modré knížce?
Ano, to znám, ale o tom právě píšu v té další knize... Jinak tam také skončil společník mého strýce, měli kavárnu na Malé Straně. A pak ještě v Milostném dopise lze za autobiografické považovat to, že když jsem dospíval, tak jsem se setkal s několika staršími lidmi s pohnutým osudem, byli taky v nějakém tom lágru a občas o tom něco řekli, ale nic souvislého, co by taky čtrnáctiletému klukovi říkali? Pak se mi to všechno začalo vynořovat a spojovat.
* LN Jak se díváte na to, jak se vypořádáváme s naší minulostí?
To já vůbec nedokážu říct... Je dobře, že se o to mladí historici zajímají. Sám za sebe ale musím přiznat, že to, co se člověk naučil ve škole, i když ví, že to bylo zkreslené, ve mně zůstává. Ty blbosti nejdou vykydat... A jinak, ještě k tomu vypořádávání se, přijde mi divné, že se tady nechávají stateční lidé, co riskovali své životy v odboji, váleční hrdinové, zemřít, aniž by byli oceněni, a to máme dvacet let po revoluci. Jak to, že už nějaká ocenění dávno nedostali?
* LN Vím, že se už léta pohybujete v literárním prostředí. Mnohé jste ale vydáním svého románu překvapil.
Já jsem třeba četl své básničky v Klubu 8 v hospodě Na Slamníku... Nicméně, co se týká Milostného dopisu klínovým písmem, tak jsem o tom nikomu neříkal, protože to je takové divné – říkat, že na něčem dělám, a nemít nic v ruce. O to šlo, nebylo v tom žádné tajnůstkaření... Já jsem taky na začátku 90. let byl v Anglii, to byla doba, kdy se tady utvářelo mnoho vazeb, takže jsem tady potom nikoho moc neznal.
* LN Podepsalo se britské studium nějak na vašem psaní?
To určitě, vždyť jsem tam studoval literaturu... Můj kamarád bohemista, když četl Milostný dopis klínovým písmem, tak pak říkal: Jak je ta pasáž, kde jdou policisté zatýkat toho cukráře, tak takhle to nejde, to je vidět, že jsi četl Dickense... Tady to se v Čechách dělá jinak – a radil mi, abych spoustu věcí předělal. Přemýšlel jsem o tom, ale nakonec jsem se rozhodl nechat to tak, jak jsem to napsal.
* LN Je pravda, že ve vašem románu se sice české historky vyskytují, ale jsou podávány poněkud jinak.
To je možná také dáno tím, že chci, aby i věta a kniha měly určitý rytmus, jako hudba.
* LN Vy jste taky, pokud vím, hrál na nějaký hudební nástroj.
Chodil jsem do lidušky, na klarinet a saxofon. A později jsem měl tu čest asi půl roku zkoušet s Psími vojáky.
* LN V Anglii jste zůstat nechtěl?
To bych lhal, kdybych řekl, že jsem v Londýně zůstat nechtěl. Ale ta jihoanglická mentalita je nám hodně vzdálená. A taky jsem jednou šel lesem a uvědomil si, že už jsem tři roky neslyšel slovo „smrk“.
* LN Zase jste tam nikomu nemusel moc vysvětlovat, odkud jste?
To je pravda, na to se mě v Londýně nikdo neptal. Přízvuk jsem tehdy neměl. Když viděli mé jméno, tak jim to samozřejmě bylo divné – ale jedinkrát, na večírku, se mě někdo zeptal, odkud jsem, a to byli dva Holanďani.
* LN Jak to, že se vůbec jmenujete Zmeškal, když váš otec je z Konga?
Protože se mí rodiče nevzali. Ale jednu chvíli jsem přemýšlel, že bych jméno po otci použil jako literární pseudonym, pak jsem to ale zavrhl.
* LN Byl jste někdy v Kongu?
Ne, dvakrát jsem se tam ale chystal. Jsou tam ale stále nějaké nepokoje, neštěstím Konga totiž mimo jiné je, že tam jsou v zemi všechny Tomáš Zmeškal (1966)
Pražský prozaik před publikováním debutového románu Milostný dopis klínovým písmem (vydalo nakladatelství Torst) publikoval pouze časopisecky: anglicky ve Wasafiri, česky ve Welesu. Vedle toho také veřejně předčítal své verše. Nějaký čas zkoušel s kapelou Psí vojáci. Na konci 80. let začal studovat ve Velké Británii, poté pracoval jako učitel. Po návratu do České republiky se živil jako tlumočník. Následně se ale opět vrátil k učitelskému povolání, jemuž zůstává věrný i nadále na jedné z pražských středních škol. prvky Mendělejevovy periodické tabulky a řada válečných konfliktů v této oblasti je způsobena tím, že je kdekdo chce. Jak říkám, chystal jsem se tam, ale britské ministerstvo mi pak poslalo zprávu, že návštěvu této země nedoporučuje.
* LN Co zde váš otec tehdy dělal – studoval?
On studoval v Belgii ekonomii a do Prahy ho poslali, aby prostudoval fungování socialistického státu.
* LNA dá se vypozorovat nějaký vývoj zdejšího rasistického chování?
Teď, co zvolili Obamu, to zas bude úplně jiné, ale myslím, že se to proměňuje. Po roce 1989 se to zlepšilo, i když najednou se to někdy zas zhorší. Zůstává mi záhadou, čím se to řídí. Nejsou na tom ale všechny menšiny stejně. Když jsem žil v Anglii, tak tam jedna organizace každý půlrok dělala naprosto cynický, ale velmi vypovídající výzkum, v němž psala, jak na tom která menšina je.
* LN Jak to bylo před rokem 1989?
Nemyslím, že by šlo až tak o rasismus, ale o to, že společnost byla velmi uzavřená a na důležitých místech byli lidi nevzdělaní a blbí. A když jste se něčím odlišoval, tak vám to dali znát. Musel jste aspoň zapadat do nějaké škatulky, a to já jsem zase moc nezapadal.
* LN Jak to myslíte?
Když jste přijel jako zahraniční student, tak jste si tady mohl dělat, co jste chtěl. Ale já nebyl zahraniční student, mluvil jsem česky a taky jsem pak v pubertě měl určitým způsobem nezávislejší názory, a to byl problém. Nebo potom v zaměstnání jsem nechtěl být v ROH, protože jsem byl zkrátka mladý. A pak jsem se dozvěděl, že ta paní říkala: „No jo, von je takovej exotickej...“
* LN Takže jste po maturitě ve studiu hned nepokračoval. Kdy jste odjel do Anglie?
To bylo v roce 1987, podařilo se mi to na poněkolikáté na turistické vízum. Překvapivě jsem pak udělal i přijímačky na školu, protože mě napadlo, že bych vlastně mohl konečně dělat to, co mě vždycky bavilo, tedy literaturu. Tak jsem se rozhodl, že si pobyt v Anglii prodloužím – dokonce jsem se tam potom také stačil oženit i rozvést. Naštěstí jsem ale československými úřady nebyl odsouzen, takže se o emigraci v pravém slova smyslu nejednalo. Už to pak nějak nestihli. Dneska už se to zapomíná, ale v roce 1985 znovu na chvíli přituhlo, a téměř nic se nemohlo. My jsme tehdy s kamarády měli amatérské divadlo, a najednou bylo všechno problém...
* LN V Anglii jste se živil jako učitel. Po návratu do Čech jste ale začal pracovat jako tlumočník.
To bylo velmi příjemné, tehdy pro mě angličtina nepředstavovala žádné potíže, takže jsem se nenamáhal, a ještě mi za to platili. Taky to byl zajímavý vhled do světa velice schopných a inteligentních lidí. Ale pak mě to přece jen unavilo, protože ty věci vám následně celý večer šrotují v hlavě, takže nejde psát.
* LN A tak jste se vrátil k učení.
Začal jsem učit na pedagogické fakultě. Teď jsem ale na střední škole, i proto, že tam je vyšší plat. Kvůli tomu na fakultě všichni mají nejméně dvě další zaměstnání.
* LN A jací jsou dnešní studenti?
Jak kdo a jak v které třídě. Nicméně já jako učitel angličtiny mám tu výhodu, že koukají na MTV, chtějí vědět, co se zpívá v těch písničkách, ptají se mě na raperský slang. Takže oproti fyzikářce to mám o trochu snadnější. Jinak mají už zdejší mladí stejné písničky a zájmy jako anglické děti. Dnes už je pro ně normální, že jezdí ven, což je důležité třeba i proto, že přijedou a říkají, že se jim to tam nelíbilo. A také ten rodinný rámec funguje v Anglii poněkud jinak.
* LN Rodina je také základem vašeho románu. Proč?
Mně se nechtělo psát o hrdinovi, který se bije s režimem. Když jsem studoval renesanční literaturu, tak tam je často spor mezi dvěma rodinami nebo uvnitř rodiny, a to mi přišlo zajímavější.
* LN To je takové divadelní...
Možná. Je pravda, že mě bavilo psát dialogy.
* LN A co tradiční dilema českých autorů – psát spisovně, nebo obecnou češtinou?
To je velký problém, v angličtině se dá totéž slovo říci spisovně i v dialektu, v češtině to ale hned grafická podoba signalizuje, navíc když je člověk Pražák. Jedna věc je, jak to zní, a druhá pak, jestli na něco v textu chcete upozorňovat, či nikoliv. Co se týče už zmíněného rytmu věty a psaní vůbec, který je pro mě důležitý, tak mě taky vždycky štvou ty jazykové koutky a poradny. Tam se píše, jak se to které slovo používá ve špatném kontextu či významu, a přitom se vůbec nezohledňuje, že ti lidé se k tomu uchylují třeba i kvůli větné melodii nebo rytmu.
* LN Takže vy jste „pražskej Pepik“?
Tak to nevím... Ale babička z matčiny strany se narodila na Žižkově, na všechno měla dvacet různých průpovídek a od ní jsem přejal určitě hodně.
Bedřich Hrozný byl velmi zajímavý člověk. Střední Evropa ve 20. století, člověk z Lysé nad Labem, a rozluští písmo, které nám otevře velmi vzdálenou dobu. Navíc se mu díky české mentalitě povedlo víc než třeba Angličanům.
***
Když jste přijel jako zahraniční student, mohl jste si relativně dělat, co jste chtěl. Ale já nebyl zahraniční student, mluvil jsem česky a taky jsem měl v pubertě určitým způsobem nezávislejší názory, a to byl problém.
