Bez hodinek a mobilů Otvírají v sedm hodin a my jsme prvními hosty. Sotva odložíme bundy, dostaneme meníčka, abychom si ještě za světla mohli vybrat. Vedle tradičního, rybího a vegetariánského menu můžete zvolit menu plné překvapení, kdy dopředu nevíte, co vám přinesou. Protože jsem pro každou špatnost, volím tajemné menu, zatímco moje žena dá přednost rybám. I když dost dobře nechápu, jak najde kosti. Ještě si vybereme lahev vína a pak už zamíříme do „přetlakové“ komory. Dveře jsou zavřeny, světlo ztlumeno. Ujme se nás slečna, která nás má odvést ke stolu. Je slepá, jako všechny ostatní servírky v tmavé části restaurace. Bez jediného zavrávorání nás usadí ke stolku a seznámí nás s vybavením. Na stole jsou talíře, skleničky i příbory. Tma je skutečně absolutní, nevidíme žádné obrysy, nic. Hodinky a telefony musejí všichni nechat venku.
Sedět ve tmě je neobvyklé, ale stále ještě komfortní. Jenže za chvíli začne naše malá válka se smysly. Servírka přináší láhve vody a víno. Strčím ukazováček do sklenice a nalévám víno. Napoprvé se mi to podaří, ale později podlehnu mylnému dojmu, že mám vše pod kontrolou. Výsledek? Čtyři deci vína v jedné sklence, láhev a druhá sklenička prázdná. No nic, dál budeme pít z jedné sklenice. „A nechceš mi trochu přelít?“ ptá se žena. Raději ne...
To už nám servírka přináší předkrm. Vezmu vidličku a pokouším se nabodnout neviditelný předmět. Jednou, dvakrát, třikrát... Jak mám bojovat, když ani nevím s kým? „Tak si to ujasněme,“ říkám si a osahávám talíř prsty. A hned si strčím jedno sousto do pusy. No vida, parmská šunka. Za chvíli je talíř prázdný a já si utírám špinavé ruce do ubrousku. Ještě že mě nikdo nevidí. Ale stačí nastražit uši a hledat cinkání příborů. Žádné neuslyšíte, všichni tu jí rukama.
Už se nese hlavní chod. Co to zase bude? Na příbor jsem předem rezignoval a nedočkavými prsty se pustil do pátrání po velkém talíři. Našel jsem spoustu rozmanitých věciček. Krevety pozná skoro každý, stejně tak vepřové a kuřecí, všechno příjemně grilované. Jako příloha jsou plněné tortilly. A uprostřed talíře stojí malý hrneček s pikantní omáčkou. Tak skvělou, že ji doslova vylížu prsty, které si pak ocucám v puse a utírám do ubrousku. V té chvíli mi hlavou bleskne myšlenka, kdy jsem se naposledy choval takhle barbarsky? Možná někde ve školce? A přitom stačí jen zhasnout.
