Dnes o závodnících a člověku, který je všechny znal Začátkem února bylo v rakouských médiích oznámeno, že televize ORF letos již neprodloužila smlouvu s legendou (zprofanované slovo, já vím, ale v tomto případě se bez něj neobejdu) všech legend sportovní žurnalistiky - reportérem Heinzem Prüllerem, který neuvěřitelných třiačtyřicet let komentoval v rakouské televizi přenosy závodů formule 1.
S jeho odchodem od mikrofonu definitivně končí i moje (a tisíců dalších lidí, to vám říkám) klukovské fandění oblíbeným závodníkům. Umlká průvodce, který mnohým z nás vyrůstajících v sedmdesátých nebo i osmdesátých letech zprostředkovával všechno napětí a exotiku, jakou jen takové závody mohly s sebou nést.
Pro lidi v dosahu signálu rakouské televize (to území zahrnovalo i několik větších měst) bývalo tehdy její sledování dosti samozřejmou součástí kulturního života. A samozřejmou součástí jejího programu byla formule 1 s Prüllerovým slovem. Z dnešního „dospělého“ pohledu to byl ovšem i nejúčinnější a nejsnazší způsob, jak se učit cizímu jazyku. Když mi dnes nemilosrdně začíná docházet smysl známých pořekadel o učení v mládí a nacházení v stáří (případně o starém psu a nových kouscích), doceňuji čas strávený u těch přenosů ještě víc.
Přirozeně přesvědčivý, výřečný, ale zároveň věcný projev Heinze Prüllera -jaký kontrast proti všelijakému tomu bulvárnímu vykřikování - pro mě neměl konkurenci a nikdy mít už nebude. První mistrovské tituly Nikiho Laudy, jeho famózní návrat po těžkém zranění v roce 1976, emotivní události od tragédie Ronnieho Petersona v Monze 1978 až po stejný osud Ayrtona Senny v Imole 1994 a tisíc dalších epizod mám navěky spojených s Prüllerovým hlasem.
Jistěže jsem mu zpočátku nemohl rozumět. Ale když je člověku jedenáct dvanáct, leze mu kdeco do hlavy ještě samo. Rozhodně v tom nejsem sám, ty závody s jeho komentářem jsme sledovali v jižní části našeho socialistického státu (a prý i v jiných státech) v počtu hojnějším. Naše televize některé závody také občas vysílala, ale na úrovni úplně jiné, spočívající tak v popisování obrázků, které jsme stejně mohli vidět na obrazovce. Ale uznávám, prostředky a možnosti tehdy u nás nebyly, kritizovat je to teď snadné.
Heinz Prüller měl obrovské znalosti, encyklopedický přehled o nedozírných souvislostech, vhled postavený na osobní známosti se závodníky a dalšími lidmi kolem formule 1. (A nejen jimi, neboť v zimní sezoně s podobnou profesionalitou komentoval alpské lyžování.) V dobách nedosažitelnosti všeho, o jejichž konci nebylo ani důvod snít, nám zprostředkovával kus světa. Však když jsem se roku 1990 ocitl na prvním svobodném čundru ve Středomoří, odbočil jsem si do Monte Carla pěkně projít celou trať. Abych si k tomu, co jsem od Prüllera znal, doplnil pohled naživo, třebaže už jaksi dodatečný.
Ačkoli jsem se s ním nikdy nesetkal, byl Heinz Prüller mým učitelem němčiny. Nebýt jeho, možná bych se dnes nevěnoval ani zaměstnání, díky kterému zde dnes můžu psát. Vzpomínám si taky na čísi výrok, že za tradiční považujeme to, co si pamatujeme z dětství. Pro mě tou pravou němčinou, takto čímsi tradičním, je ten pěkný vídeňský hantec (aspoň co se výslovnosti týče), v překladu z něj se moc neztratím, to si dovoluju prohlásit. Dankeschön, Heinz Prüller!
S jeho odchodem od mikrofonu definitivně končí i moje klukovské fandění oblíbeným závodníkům
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel
