Jde o historickou nespravedlnost, jež postihla pražského psychiatra a neuropatologa židovského původu a německé národnosti Oskara Fischera, který tuto chorobu vlastně objevil.
Je příznačné, že Fischer nebyl českou odbornou ani laickou obcí doceněn coby asistent a později docent Psychiatrické kliniky Německé univerzity v Praze. Navzdory tomu, že publikoval v témže roce jako Alois Alzheimer precizně zpracované výsledky své rozsáhlé práce studující senilní plaky, nebyl doceněn ani psychiatrií německou – nejspíše jako Žid ve světle nastupujícího nacismu.
Na rozdíl od Alzheimera, jehož proslavil slovutný profesor Kraepelin, autor série učebnic, který po něm díky publikaci jediného případu Augusty D. pojmenoval neurodegenerativní onemocnění, jež je charakterizováno výskytem senilních plaků a klinickým obrazem demence, Fischer ve stejné době publikoval 12 pozitivních nálezů z 16 případů senilní demence a porovnal je s 10 zdravými kontrolami, 10 nálezy u psychotických pacientů a 45 nálezy u pacientů s diagnózou neurosyfilis, což byl přístup vpravdě vědecký.
Později se Fischerovy případy rozrostly na 56 histologií s podrobným popisem plak porovnanými s 275(!) jinými histologickými nálezy bez plak.
Toto monumentální dílo, jež by samo o sobě opodstatňovalo pojmenování dnes známé Alzheimerovy demence jakožto demence Fischerovy, na jeho nešťastném osudu nic nezměnilo.
Fischer se po potlačení německého elementu v nové republice v Praze přizpůsobil českému prostředí (mluvil výborně česky) a ve 30. letech vedl úspěšně se svým společníkem psychiatrické sanatorium ve Veleslavíně.
Mezi jeho pacienty patřila například i Charlotte Masaryková. (Mimochodem, Fischer jako kandidát do pražského zastupitelstva za německou liberální stranu byl ve dvacátých letech zmlácen při kampani nacistickými výtržníky.) Pár let jeho působení v české psychiatrické komunitě však skončilo příchodem nacismu a odvlečením do koncentračního tábora v Terezíně, kde v roce 1942 zemřel.
Ani tato mučednická smrt nepřiměla odbornou komunitu jeho odkaz spravedlivě docenit. Jakožto příslušník Německé univerzity byl odvržen i českou medicínskou historiografií. A tak jeho podíl odhalujeme až nyní, a to ještě na upozornění zahraničních kolegů.
Fischer mimochodem také na principu modulace imunity pyretoterapií (léčba horečkou) vyvinul a v roce 1922 použil preparát z rozložené bílkoviny (flogetan). Je ironií osudu, že za tuto léčbu syfilis (ovšem s použitím malárie) byla v roce 1927 vídeňskému profesoru psychiatrie Juliovi Wagner-Jaureggovi udělena Nobelova cena.
Příběh Oskara Fischera je symbolický. Je to příklad velikána, který nespravedlivými cestami osudu upadl dočista v zapomenutí. Zároveň je to ale i příklad toho, že někdy i za velmi dlouhou dobu pravda přece jenom vypluje na povrch. Navrhují-li někteří zahraniční kolegové používat jako korektní název alespoň Alzheimerova-Fischerova demence, stojí za zamyšlení, jestli by se přinejmenším v zemi působení Oskara Fischera nemělo o takové možnosti opravdu uvažovat.
