První mezinárodní konference, na které jsem byla, se konala na začátku února 1991 v rumunském Temešváru. Jeli jsme tehdy autem, takže jsem se dozvěděla, že maďarská pusta je rozlehlá přímo nekonečně, a že v Rumunsku ještě vládne tma. V Temešváru byla tma skoro všude, noční ulice byly pusté a v hotelu, kde jsme bydleli, byla v pokoji jediná slabá žárovka, ačkoli tam bylo několik lamp a lampiček - buď si mohl člověk posvítit v koupelně, nebo u postele, ale musel počkat, až žárovka vychladne, a pak ji našroubovat jinam. V recepci mi tenkrát řekli, že mi jinou dát nemohou, poněvadž hosté žárovky kradou. Cítila jsem se dotčená - proč bych kradla žárovku, vždyť stojí jen pár korun?! Někdo mi ale vysvětlil, že nejde ani tak o nenechavost, jako o prostý nedostatek. V Rumunsku žárovky jednoduše nebyly. Koupit se ve městě nedalo zhola nic, v samoobsluze měli jen velké čtyřlitrové láhve s čímsi naloženým a jediný obchod, který okázale zářil do tmy, byl obchod s jakýmsi módním zbožím, možná italským. Šaty tam stály, jak mi rovněž někdo řekl, několik měsíčních platů...
Když mě do Temešváru znovu pozvali na konferenci letos, řekla jsem si, že to bude zajímavé srovnání - a náhoda chtěla, že bydlím znovu v hotelu Continental. Vypadá v něčem stejně - například je na stejném místě recepce, jídelna, výtahy i pokoje, ale je úplně jiný. Lampiček je, pokud si dobře vzpomínám, pořád stejně, ale jsou jiné a pochopitelně se žárovkami, jiný je nábytek, potahy i závěsy, televize i všechno ostatní. Nesmírně se změnilo i celé město: po někdejší večerní temnotě není ani památky, v ulicích září předvánoční výzdoba, obchody vypadají podobně jako u nás. Městská doprava funguje a funguje nejspíš všechno, jen jsem si to ještě nestihla prohlédnout, poněvadž jsem přijela teprve včera večer. Je tu také celkem šestnáct památníků revoluce v podobě soch známých výtvarníků. V roce 1991 jsem viděla jeden, vybudovaný na hřbitově na paměť obětí, a ty nové znám zatím jen z obrázků a modelů, ale i tak vypadají působivě.
Konferenci (na téma dvaceti uplynulých let) pořádá s pomocí řady jiných institucí temešvárský Památník revoluce. Není to velká instituce, zaujímá přízemí a první patro většího domu. Má ovšem všechno, co má mít: krásnou kapli, elektronický i „papírový“ archiv se všemožnými písemnostmi, vztahujícími se k temešvárské revoluci, která proběhla ve dnech 16.-22. prosince 1989 a vůbec nebyla něžná ani sametová, a překrásnou výstavu dětských kreseb, za něž by se nemusel stydět žádný naivista. A také modely již zmíněných památníků revoluce.
Pan Trajan Orban, který je tvůrcem a duší p památníku, mě ale upozornil, že tam přece jen něco schází: v archivu nejsou žádné české noviny z tehdejší doby. Protože si ale dobře vzpomínám, že se u nás o Rumunsku a zejména Temešváru tenkrát dost psalo (přece jen jsme nebyli zahlceni vlastními změnami natolik, abychom všechno ostatní přehlédli), dá se, myslím, tento nedostatek s pomocí Národní knihovny při troše snahy napravit.
