Je to mizerná, nevděčná, umělecky těžká věc: zpívat o konkrétních kauzách našich dnů. „Ale vždyť právě kvůli takovým věcem je potřeba hrát,“ říká mi do telefonu Lucia Piussi, a ani to nemusí říkat, kdo zná historii Živých kvetů, ví, že to je jejich postoj. Nikdy jim (naštěstí) z repertoáru nezmizely písně o lásce, ale zároveň nedokážou na pódiu mlčet o tom, co jim připadá podstatné. Písní okomentovali vraždu studenta Daniela Tupého, hlavně následnou státní benevolenci a neochotné pátrání po vrazích z řad neonacistů.
Nejúpěnlivější zpěvačka na československé scéně Piussi je v textech takzvaně angažovaná, ale víc než zástupcům moci někdy spílá pasivním „obyčejným lidem“. Chytré gesto udělaly Živé kvety už za Mečiara, když (společně s dalšími kapelami) znovu nahrály protestsong Ivana Hoffmana z osmdesátých let Nech mi nehovoria: beze slov tak pojmenovali, že komunistický étos moci ze Slovenska ještě nezmizel.
Sama ta písnička se pohybuje na hranici: jak zařídit, aby to nebyl plakát? Polovinou odpovědi může být identita Živých kvetů: kapely nekompromisní, která se úkoluje sama, nebere si servítky a dělá si, co chce (třeba i za cenu konzervativního rockového zvuku). Druhá půlka úspěchu leží v nejlepších pasážích textu Lucie Piussi. Nebyla by to ona, kdyby od žhářů z Vítkova nemířila ke kořenům: „Žiadny plameň nešlehá tak isto / ako ten co začal iskrou / v oku populistov!“
A pak jsou v té písni řádky jako „tak položme si ruku na srdce“, nad čímž asi leckterý rocker pokrčí nos. Jasně. Přesto člověk nějak cítí, že pár slabších momentů v tak čestném boji by ho nemělo odradit od spojení s kapelou, která nevidí hranici mezi naším průserem a jejich průserem.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
