Hrdinové Gabčík a Kubiš leží v hromadném hrobě. Pozůstalí si ale nepřejí archeology s lopatami

„Nacisté těla převezli na ďáblický hřbitov, kde je hodili do jedné z hrobových šachet. Největší problém je, že na tom místě nejsou pohřbeni jen oni, ale jsou tam všichni odbojáři, kteří v Praze v té době padli. Navíc tam leží i retribučně popravení po válce, čili tam je K.H. Frank, Emanuel Moravec a podobní lidé. Je to nedůstojné,“ zlobil se v rozhovoru pro Lidovky.cz historik Pavel Kmoch, který přišel s ideou pamětních desek.

Připomněl tím skutečnost, že Česká republika se dosud patřičně nepostavila k památce svých hrdinů, dalších padlých během druhé světové války a rovněž obětem komunistického režimu v tom nejzákladnějším ohledu: důstojnému uložení jejich ostatků. Řada z nich leží v hromadných pohřebních šachtách ďáblického hřbitova v Praze bez řádného označení, mezi nimi je s největší pravděpodobností i sedmička výsadkářů v čele s Gabčíkem a Kubišem.

759 nacistů, pár kulek a 7 statečných. Praha si natrvalo připomene hrdinství odbojářů

„Ďáblický hřbitov vznikal jako jedno z plánovaných ústředních pohřebišť v letech krátce před vypuknutím první světové války. Dostatek volného prostoru umožnil od konce třicátých let vytváření společných hrobů, do nichž byla svážena těla, předaná Ústavem soudního lékařství, popřípadě patologickými a anatomickými ústavy a pracovišti,“ přiblížil serveru Lidovky.cz povahu hřbitova Jiří Caletka z tiskového odboru ministerstva obrany.

Během druhé světové války hřbitov sloužil nacistům, kteří se tam ve velkém zbavovali obětí svého běsnění. Obdobně fungoval i po ukončení válečného konfliktu, kdy Československo srovnalo účty v retribučních procesech s nacistickými zločinci, zrádci a kolaboranty. Po únorovém převratu pohřebiště využíval komunistický režim, jenž tam do roku 1953 odkládal těla nepřátel státu, oponentů režimu i běžných kriminálníků.

Tři tisíce těl, ostatky až 20 tisíc lidí

„Během doby vzniklo celkem až sedmdesát šachet, v nichž se nacházejí podle kvalifikovaných odhadů těla přibližně tří tisíc lidí,“ přiblížil Caletka. Spolu s dalšími dílčími ostatky může ďáblický hřbitov podle odhadů odborníků ukrývat genetický materiál až dvaceti tisíc lidí. Mezi nimi jsou pak těla nejen sedmičky parašutistů, ale například by tam měl ležet i další z klíčových odbojářů z 2. světové války František Morávek.

„Je to ignorance, neznalost a nevůle,“ podotýká k postoji státu v této věci ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět, který se obdobím druhé světové války zabývá ve své literární činnosti. Podle něj by měl stát zaplatit exhumaci, genetický výzkum a zbudovat památník. „Nejsme ale ve 30. letech, aby se na budování pomníků českým hrdinům sbíraly politické body,“ vysvětluje si, proč stát dosud takto nekonal.

Pravdou přitom je, že neexistuje stoprocentní jistota, že parašutisté na místě leží. Soudí se tak jen z kusých informací. „To, že těla parašutistů byla po pitvě na patologii a oddělení hlav uložena do těchto šachet, je informace z dobových historických záznamů. Pohřební matriky, které měla správa hřbitova z této doby, podlehly požáru v roce 1968,“ upozornila Lidovky.cz vedoucí oddělení kulturních projektů Správy pražských hřbitovů Oldřiška Dvořáková. 

Každopádně představa Jiřího Padevěta o exhumaci a genetickém průzkumu se v dohledné době nenaplní, stát se totiž k ničemu takovému nechystá. Ministerstvo obrany v první řadě argumentuje morálním aspektem celé věci. Pamětníci a pozůstalí si prý nepřejí, aby se na hřbitov vypravili archeologové s lopatami. Současně pak podle resortu chybí právní rámec pro vyzvednutí těl, schází také pohřebiště pro neidentifikovatelné ostatky.

‚Nebylo by citlivé otvírat hroby‘

„Nebylo by citlivé v současné době otevírat jednotlivé hrobové šachty, vyjímat jednotlivé ostatky a provádět jejich identifikaci. Takový přístup by často znamenal nerespektovat etické a kulturní zásady našeho společenského prostředí. Současně je pak zřejmé, že velká část ostatků neumožní provedení srovnávacích genetických měření a není jasné, jak s takovými ostatky bude dále naloženo,“ vysvětlil Jiří Caletka z ministerstva obrany.

Resort obrany je vedle ministerstva kultury, místního rozvoje a vnitra součástí pracovní skupiny, jejíž náplní je vytvořit koncepci pro důstojnou správu ďáblického hřbitova a dalších pohřebišť v zemi. Jedním z cílů skupiny bylo zajistit prohlášení ďáblického hřbitova za národní kulturní památku, což se povedlo v loňském roce. Skupina se současně snaží o dobudování pietního místa. Identifikace ostatků mezi vytyčenými cíli není.

Loni v červnu přitom ohlásila vznik platforma s názvem Jména mrtvým, jejímž cílem je vytvořit úplný seznam obětí totalitních režimů uložených v neoznačených hrobech, vyzvednutí ostatků a jejich následná identifikace. K iniciativě se přihlásili klíčoví představitelé Sdružení bývalých politických vězňů, Konfederace politických vězňů či několik historiků z Centra pro dokumentaci totalitních režimů. Záměr se však po roce příliš nepohnul.

„Moc se to neposunulo. Byly odebrány vzorky různým pozůstalým, kteří o to projevili zájem, aby nám pro případné ztotožnění byly k dispozici,“ uvedl pro Lidovky.cz mluvčí iniciativy Tomáš Trnka s tím, že jde o vzorky zhruba 20 lidí. Víc toho platforma nestihla. Nevytvořila seznamy oběti, natož aby začala s exhumacemi. „Trochu se to zadrhlo. Je to relativně dobrovolná iniciativa větší skupiny lidí, není to institucionalizované,“ poznamenal Trnka.

V Motole exhumace hrdinů není možná Podobná situace je i na hřbitově v pražském Motole. Tam třeba leží ostatky slavného pilota RAF Josefa Brykse, který zemřel v komunistickém lágru v Jáchymově. „Nevím přesně, kde byly urny z Pankráce uloženy, a navíc se tenký plech po tom více než půlstoletí rozpadl a popel promíchal,“ popsal pro Lidovky.cz historik Vězeňské služby Aleš Kýr, proč není exhumace možná. Bryksovy ostatky jsou tak promíchány s ostatky popravených vrahů. Speciál k výročí smrti slavného útěkáře, kterému v komunistickém lágru puklo srdce, najdete na www.lidovky.cz/bryks. Josef Bryks jako československý pilot. Josef Bryks má díky historikům konečně důstojný hrob.