Když byly Michalu Maškovi tři roky, dovedl ho otec do lidové školy umění a posadil ke klavíru. „Jakmile jsem se ho dotkl, zažil jsem opojení. Je to úžasný pocit, když zmáčknete klávesy a máte hned zpětnou vazbu. U klavíru jsem vydržel ne pět minut, jak by bylo pro tříleté dítě normální, ale hodiny,“ vypráví Michal Mašek pohodlně usazen v lobby pražského hudebního hotelu Aria. Od onoho prvního setkání s klavírem už Michal hrát nepřestal. Nejdříve na malé dětské varhánky, později na pianino, které mu rodiče koupili v pěti letech.
Usmívá se, když vzpomíná na to, jak to s ním učitelky v mateřské škole měly těžké. „Nudil jsem se. Dětské hry mě nebavily, pořád jsem jenom brečel. Když mě paní učitelky potřebovaly zabavit, posadily mě k pianinu a teprve tak jsem se uklidnil.“
K tomu, aby už jako pětiletý hrál písničky od Ježka, noty nepotřeboval. Stačilo mu písničku si poslechnout a byl ji schopen zahrát podle sluchu. Do sedmi let si hrál pro zábavu, ale jakmile začal chodit do „lidušky“ v Teplicích, záliba se změnila v dril. Pedagogové se nadaného dítěte chopili s vervou a začalo dennodenní několikahodinové cvičení stupnic a etud. Ještě teď si vybavuje, jak někdy paní učitelka skákala a říkala: Míšo, musíš, musíš, jsi profík přece. „Cvičil jsem např. jednu Bachovu invenci celý rok. Dodnes ji slyším.“
Jak sám podotýká, mnoho se toho v přístupu k žákům v uměleckých školách nezměnilo ani dnes. Dril většinou přetrvává, individuální přístup chybí. Celý problém podle něj spočívá v tom, že učitelé si prostřednictvím svých žáků plní svoje sny a nenaplněné ambice.
Klavír místo fotbalu Jako žák základní školy vstával v pět ráno, aby mohl dvě a půl hodiny hrát, než šel do školy. Jakmile přišel domů, usedl ke klavíru znovu. Neznal rozdíl mezi všedními dny a víkendy, neměl prázdniny, vánoce. Pořád jen hrál. Ale kromě hraní měl také zálibu v číslech, modelářství, četl hodně encyklopedie, sci-fi. Miloval také auta. To se projevovalo například tím, že si na klavír místo not, které ani pořádně neuměl, dával katalogy aut. Znal nazpaměť všechny možné motory a jejich výkony. „Dodnes velmi rád řídím,“ podotýká. Klavír však všechny ostatní zájmy postupně převálcoval. Na otázku, zda rodičům nepřipadalo divné, že syn nežije jako ostatní děti, odpovídá lakonicky: „Maminka byla ráda, že hezky hraju, tatínek mě v tom společně s učiteli v dobré snaze velmi podporoval.“ Víc komentovat nechce, jen dodává, že pak se přihodila ta nejhorší věc, co se mu mohla stát: „Ve své vrozené ctižádosti a touze být nejlepší jsem přijal uvedený způsob několikahodinového cvičení za svůj, s tím, že je to tak správné a jediné možné. Z toho nevedla cesta ven, už jsem neviděl, neslyšel, kromě klavíru mne nezajímalo nic. Byl jsem ztracen.“
Jako desetiletý přestoupil k profesorovi z teplické konzervatoře, který ho však učil stejným způsobem jako dospělé žáky. V deseti letech cvičil osm, deset, někdy také dvanáct hodin denně. Svému snu – být nejlepší – obětoval všechno. Tehdy byl ale ještě šťastný, i když přiznává, že jeho hnacím motorem byla nespokojenost s vlastními výkony. Měl potřebu neustále se zlepšovat, a když nějakou skladbu nezahrál perfektně, opakoval ji do úmoru, dokud nebyl spokojen. „Jenže ono to nebylo perfektní skoro nikdy, protože jsem hrál špatným způsobem, což bylo zapříčiněno tím, že jsem velmi brzy hrál těžké věci. Já se ale nechtěl vzdát. Když jsem se nelepšil, ptal jsem se sám sebe – mám hrát ještě víc? To už přece nejde, dělám maximum. Nevěděl jsem, co s tím.“ Michal Mašek žil dvojí život. Jeden ve škole, druhý doma u klavíru v Ústí nad Labem. Tak to šlo den po dni. Po vyučování jel buď do hudebky, cvičit domů, případně na koncert. Kamarádů moc neměl, většina z nich nebyla stejně zaměřená. „Nezajímali se o hudbu nebo vědu jako já. Mně to ale nevadilo. Je bavil fotbal... Jako malý jsem toužil mít zvířecího kamaráda, tak mi rodiče koupili pejska.“
Kolem puberty do školy už skoro nechodil. Se známkami ale přesto potíže neměl. Ve čtrnácti letech se připravoval na konzervatoř. Teprve tehdy se musel naučit pořádně noty, které do té doby moc neuměl. V patnácti přijímačky udělal, jenže se nepohodl se svým učitelem a ten s ním přestal ze dne na den mluvit. Tak začal jezdit za profesorem Leichnerem do Prahy. „Tenkrát jsem zažil šok. Já, co jsem vždycky cvičil do zemdlení a chtěl maximum informací, jsem najednou narazil na profesora, který mě učil jeden den v týdnu a dodržoval volno a prázdniny. Klidně si odjel na velikonoce z Prahy!“ směje se Mašek a pokračuje: „Do školy jsem dojížděl vlakem, dalo by se říci, že jsem v něm prožil půl života.“
Ani tehdy ho ještě nenapadlo, že neprožívá standardní dětství jako jeho vrstevníci. Nepřemýšlel o tom, že existuje jiný svět. „Neměl jsem žádnou sebereflexi, pak už jsem ani nevycházel z pokoje – ani o prázdninách. Já jsem vlastně k tomu klavíru utíkal,“ přemýšlí nahlas. Ale vzápětí dodává: „Na jednu stranu jsem ho nenáviděl, na druhou stranu ho miloval.“
V patnácti získal titul absolutního vítěze v mezinárodní soutěži „Virtuosi per musica di pianoforte“. O rok později zvítězil v soutěži L. van Beethovena. V šestnácti pořídil jako první Čech nahrávku slavných Bachových Godberg variationen pro klavír, následující rok s dirigentem Jiřím Bělohlávkem CD s koncertem d moll, za který získal prestižní cenu Classics, v kategorii „talent roku“. Obě nahrávky vzbudily v odborných kruzích nadšení. Čekaly se od něj další velké výkony a mezinárodní kariéra.
Když hlava pořád hraje Ale vše dopadlo jinak. Kvůli velkému stresu a pracovnímu nasazení přestával být v kondici. Objevovaly se varovné signály, které však ignoroval. V mezinárodní klavírní soutěži ve Švýcarsku vypadl hned v prvním kole. „Já jsem si to vyloženě přál. Měl jsem stavy, kdy mi hlava pořád hrála. Ve dne, v noci, nešlo to vypnout! Bylo to vážně hrozné.“ S Jiřím Bělohlávkem měl točit Beethovenův Pátý klavírní koncert, pak absolvovat koncerty. Nic z toho se však už neuskutečnilo. Pořád jen hraju, cvičím a žádné uspokojení, říkal si tehdy. Uvědomoval si, že hraje špatným způsobem, zbytečně se namáhal. Ale vyskočit z rozjetého vlaku nemohl, neustále nad ním visel nějaký termín.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Jednoho dne jeho devatenáctiletý organismus řekl: dost. Po obvyklém několikahodinovém cvičení dostal zánět šlach. Lékaři se v postupu léčby rozcházeli: jeden radil sádru, druhý injekce. Nepomáhalo nic. Měl deprese, k tomu se přidala chřipka a čtyřicetistupňové horečky. Jeho vášeň, která přerostla v obsesi, ho dostala až na dno. Ale nevzdal se. Pořád věřil, že bude hrát, i když tělo se bránilo. Za jeden z nejhorších zážitků ve svém životě považuje období, kdy kvůli lékům začal špatně slyšet: nebyl schopen rozeznat durové a mollové akordy. Jediné, co mu po půl roce pomohlo, byla akupunktura, kterou mu provedl doktor Cimický.
Nový začátek Cítil, jak se mu opět vlévá do žil energie. Přesto ale musel studium na konzervatoři přerušit a najít způsob, jak hrát tak, aby zbytečně nezatěžoval ruce – namísto osmi, dvanácti hodin denně hrál třeba jen dvacet minut. Časem mohl hrát tak, že ho profesor Leichner převedl z konzervatoře do své třídy na AMU. Ruce ho však stále bolely.
Jenže tehdy nastal zlom. Ten nejdůležitější. Odehrál se v jeho hlavě. „Pochopil jsem, že mi nikdo nepomůže, že si musím pomoci sám. Definitivně jsem se rozhodl, že se nenechám zničit. Budu zkoušet hrát na špičkové úrovni, ale klidně jen sám pro sebe, bez veřejných koncertů. A radikálně jsem změnil svůj život: začal jsem sportovat, jezdit na kole, chodit na procházky se psem a také posilovat – nejdříve doma, pak v posilovně. Hltal jsem knihy o medicíně, zdravé výživě a rehabilitaci. Zpočátku jsem nemohl uzvednout ani dvoukilovou činku, jak bylo tělo zhuntované.“ Šlachy se mu opět zanítily, ale on si řekl, že se tomu nepoddá a posiloval dál. „Odmítl jsem couvnout – a ono to šlo! Asi opravdu platí, že když se chce, všechno jde. Jen nesmíte věnovat pozornost špatným myšlenkám.“
Jak sám říká, trénuje nejen tělo, ale i mysl. Cvičí už osm let a cítí se dobře. Dokonce si udělal trenérský kurz a je držitelem trenérské licence. Také ho začaly bavit počítače, nakoupil si knihy a za rok byl schopen učit v počítačových kurzech. „Mohl bych i programovat, ale to já nechci, protože programátoři jsou taky trochu cvoci. Nechci zase do něčeho spadnout,“ podotýká.
Letos absolvoval Michal Mašek na AMU magisterské studium a na jaře vydal beethovenovské album s Pátým klavírním koncertem a Sonátou Fis dur op. 78. Před pár dny mu vyšlo CD s názvem Morpheus s violistkou Jitkou Hosprovou, kde se ujal také role producenta.
Co bude dál? Michal má v hlavě hodně nápadů, které již realizuje. Například hudební projekty pro internet nebo EU, hodně se chce věnovat roli producenta ve své vlastní agentuře, kde hodlá zúročit své vědomosti a zkušenosti. Plánuje i koncerty a další nahrávky, nyní např. kompletní nahrávku Bachových sonát s Ivanem Ženatým.
Ale jak sám říká, nic už nechce lámat přes koleno a vždycky bude hledat správnou míru. Přes všechno, čím si prošel, ničeho nelituje.
„Díky tomu, co se mi stalo, mám jiný pohled na svět. Jsem daleko vyzrálejší, než bych ve svých devětadvaceti byl, kdybych žil život obyčejného kluka. Beru teď vše s větším nadhledem a úsměvem. Vždyť život má tolik úžasných podob!“
***
Měl jsem stavy, kdy mi hlava pořád hrála. Ve dne, v noci. Nešlo to vypnout! Tělo nakonec řeklo: dost.
