Hudební propady i vrcholy festivalu Divadlo 2016 v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

I když se v programu 24. ročníku podobně jako v předchozích letech opera neobjevila, árie, resp. jejich různě adaptované parafráze, si činoherní tvůrci na festivalu uvedených inscenací půjčují zjevně rádi. Potíž je v tom, že jejich zacházení spíše budí dojem parazitování na opeře. Když se v Büchnerově Vojckovi na mikrofon opakovaně zpívají začáteční takty Henryho Purcella z lamenta opuštěné Didony, takové použití ilustruje jeden z principů, které režijní tandem Skutr v této plzeňské inscenaci uplatnil. Spojitost použité hudby, stejně jako scénografie a vztahů postav s tématy inscenovaného textu vyvolává spíše dojem vnějškové artistnosti na předlohu jen naroubované. Skutři si takové pojetí otevřeli tím, že Vojcka pojali jako bizarní sen, kterým mohli „vysvětlit“ setření společenských rozdílů mezi postavou Vojcka, Hejtamana a Doktora jako jednoho ze základních zdrojů konfliktu, a ve kterém může Marie, se kterou má Vojcek nemanželské dítě a která mu pro peníze zahýbá s tamborem, jako baletka v apartním kožíšku cupitat na špičkách. Ostatně podobný princip tento režijní tandem uplatnil i v adaptaci Pěny dní. Natočení scény o 90° podtrhlo opět snově surreálné východisko, ve kterém mohou ženy klopýtat na bruslích a jednou z hlavních postav se může stát myš. Jen na umenšující se prostor pro lásku a její křehkost v blízkosti smrti, ve Vianovi tak důležité, jakoby v inscenaci Skutru nezbylo dost místa.

Nessum dorma v Kapském městě
Další árií, která se objevila mezi festivalovými inscenacemi, byla adaptace slavné Kalafovy Nessun dorma. Vypjatá romantická árie se ocitla uprostřed brutality maďarské inscenace Hanebnost, která reflektuje drsné poměry v Kapském městě po pádu apartheidu. Árie měla sloužit zřejmě jako další ze zcizovacích momentů v pojetí, ve kterém agresivita a intenzita zobrazování znásilňování a dalších forem krutosti a surovosti ve výsledku právě svou explicitností na hranici pornografie bez divadelní stylizace otupily zamýšlený apel inscenace na téma střetu různých kultur a lidských hodnot. Ostatně podobného „efektu“ dosáhly podobně sexuálně brutálně koncipované režie oper na letošním festivalu v Aix-en-Provence, zejména Mozartovy opery Così fan tutte.

Opera v inscenaci Mýcení
Nekonečné opakování árie Studeného Génia s Purcellovy semiopery Král Artuš bylo jedním z prvků, který navozoval v krakovské inscenaci Mýcení podle novely Thomase Bernharda princip minimalismu, jak ho známe v oblasti hudby. Představení, které svou pětihodinovou délkou překonalo i Wagnerovy nejdelší opery, se blížilo v tomto smyslu spíše opeře Philipa Glasse Einstein na pláži. Zatímco v hudbě repetitivní cyklení jednoduchých motivků může vést až do jakéhosi transu s náhlým vytržením při sebemenší změně, Mýcení s opakováním textů v tiché dynamice vedlo k útlumu divácké pozornosti natolik, že se řada point, které nemilosrdně rozkrývají pozlátko slávy hereckého povolání, ztrácela. Práce s herci a především projekcemi režiséra Krystiana Lupy byla ovšem vynikající.

Hudba je tradičně součástí inscenací loutkohereckých souborů. Zatímco molièrovská adaptace Lékařem proti své vůli Divadla Alfa s příliš přímočaře vloženými písničkami s kytarovým doprovodem tentokrát zaostávala za Hamlettenem i Drsným městem hebkých plyšáků, které se v nastudování této plzeňské scény staly top událostmi dřívějších ročníků festivalu Divadlo, jednoduchou pohádku O bílé lani hradeckého Divadla Drak držely právě písničky díky textům Jana Skácela a hudbě Jiřího Vyšohlída.

(M)učedník (Marius von Mayenburg) – Gogolovo centrum, Moskva

Z jedenácti představení, které jsem letos na plzeňském divadelním festivalu viděla, mě nakonec zaujala alespoň ruská adaptace Mučedníka Mariuse von Mayenburga, ve které režisér Kirill Serebrennikov drsně obnažil hrozbu fanatismu, ať už je založen na jakýchkoli světonázorových nebo ideologických východiscích, a snadnosti, s jakou mu lidé podléhají. A jsem přesvědčená, že divácky rezonovaly Petrolejové lampy brněnského Národního divadla. Na rozdíl od Strýčka Váni, ve kterém režisér Ivan Buraj s HaDivadlem násilně přesadil Čechovovo drama do současnosti, dozajista právě tím, že režisér Martin Glaser nechtěl pitvořit vše záměrně jinak a převráceně, ale nechal se vést na skvělé scéně Pavla Boráka silným příběhem a dovedl herce k přesvědčivému vyjádření charakterů postav a situací. Konečně „normální inscenace“, svědčící o tom, že divadlo „navzdory“ sebestředným dramaturgům a režisérům stále ještě existuje. Nejen v opeře.

Černochovo míjení s Cypřiši i Prodanou nevěstou

Byl to dozajista znamenitý dramaturgický záměr v rámci komorní řady festivalu Dvořákova Praha konečně v Praze představit písňový cyklus Cypřiše, rané dílo Antonína Dvořáka, které bylo poprvé uvedeno až v roce 1983 a čeští interpreti – Jaroslav Březina a Tomáš Král – ho uvedli zatím pouze jednou při Dvořákovském písňovém maratonu před dvěma lety v Ostravě. Stejně tak lze přivítat úmysl představit sólistu, kterého znají více diváci Bavorské nebo Berlínské státní opery, milánské La Scaly nebo Pařížské národní opery a dalších, než ti u nás. Nesnáz byla v tom, že se tyto dva záměry zcela minuly.

Vzácný host v nesprávné roli. Tenorista Pavel Černoch.

Kompletní recenzi recitálu Pavla Černocha na Dvořákově Praze najdete v dnešních Lidových novinách.

Prodaná nevěsta na Dvořákově Praze i bez Pavla Černocha

Lze litovat, že festival renomé Dvořákovy Prahy nenašel pro Dvořákovy Cypřiše vhodnějšího interpreta a že se Pavel Černoch nemohl po letech uvést v Praze způsobem, díky kterému je zván na prestižní scény, tedy v operním repertoáru. Má ho bohatý i v rámci české tvorby - zahrnuje Prince v Rusalce, Alberta Gregora ve Věci Makropulos, Števu i Lacu v Její pastorkyni nebo Borise v Kátě Kabanové. Ještě na začátku září přitom Národní divadlo avizovalo, že Pavel Černoch bude 6. září a 11. října hostovat jako Jeník v Prodané nevěstě. Jak sdělil Černoch na besedě po koncertě, kvůli exkluzivitě smlouvy pro Dvořákovu Prahu, která mu nedovoluje vystupovat v hlavním městě v průběhu několika měsíců před a po tomto koncertu, musel vystoupení v Národním divadle zrušit. Proč se tak stalo jen pár dnů před prvním zářijovým termínem, ale už nevysvětlil. Že kvůli konkurenční doložce budou trestáni diváci a posluchači, je v tomto obchodování s umělci zřejmě vedlejší. Škoda. Snad to vyjde při zahajovacím koncertu České filharmonie v Mahlerově Písni o zemi, pro který byla vyjednána smluvní výjimka, nebo pak v březnu, kdy jsou plánovány dva termíny koncertního uvedení Faustova prokletí Hectora Berlioze.

Bedřich Smetana. Prodaná nevěsta. Národní divadlo 2016

Jakkoli se Černochovo vystoupení v Národním divadle neuskutečnilo, stálo představení Prodané nevěsty 6. září za návštěvu. Ne kvůli režijní koncepci, ve které se po osmi letech od premiéry ještě více obnažila její bezradnost, ale kvůli hudební podobě a obsazení. Tím spíše, že Prodaná nevěsta je v tuto chvíli vedle Libuše (s pouhými dvěma představeními v této sezóně) jedinou Smetanovou operou, kterou má naše první scéna na repertoáru. Nový hudební ředitel Národního divadla, dirigent Jaroslav Kyzlink dal představení energii, švih a přiměřené kontrasty temp. Orchestr hrál po prázdninách soustředěně a s plným nasazením. Petra Šimková-Alvarez má pro Mařenku barevný „šťavnatý“ hlas a tento part je pro ni rozhodně vhodnější příliš dramatická Maddalena, jak jsme ji slyšeli v květnové premiéře Giordanovy opery Andrea Chénier. A podobně to platí pro Petera Bergera, jehož pevný mladodramatický tenor se mnohem lépe uplatňuje v roli rázného Jeníka než jako snílek Michel v Juliettě Bohuslava Martinů s březnovou premiérou. A Václav Lemberk zůstává vhodným typem pro Vaška. I když Jiří Sulženko není optimálním Kecalem, jehož part přece jen vyžaduje znělejší hloubky, a v choulostivém sextetu „Rozmysli si Mařenko“ trčely jednotlivé hlasy rodičů, hudební provedení a obsazení hlavních rolí alespoň částečně zachraňovalo smetanovské manko Národního divadla.

Inspirace na dny příští

Giuseppe Verdi:Nabucco. Dirigent Richard Hein, režie Karel Němec, scéna Ulrich Hüstenbeck, kostýmy Josef Jelínek, sbormistr Adolf Melichar, choreografie Otto Šanda. Nabucco – Miguelangelo Cavalcanti, Abigail - Jolana Fogašová, Fenena – Veronika Hajnová, Ismael – Valentin Prolat ad. Orchestr a sbor Státní opery. Státní opera popré v v prosotru Hudebního divadla Karlín, úterý 13. září 2016 19:00 h.

Ti nejlepší... – první koncertní bienále absolventů interpretačních kurzů 2015 a 2016, které se konaly v Litni pod vedením pěvců Adama Plachetky (2015), Kateřiny Kněžíkové (2015 a 2016) a Markéty Cukrové (2016), za klavírního doprovodu Zdeňka Klaudy. Pořadatelem je nezisková organizace Zámek Liteň, z.s. a Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění v Praze. HAMU, Sál Martinů, středa 14. září 2016 18:00 h.

Co Národní divadlo dlouho neslyšelo a asi už nikdy neuslyší II. Koncert k zahájení sezóny 2016/17 z díla E. F. Buriana, Vítězslava Nováka, Rudolfa Zamrzly, Karla Goldmarka, Francesca Benizza a dalších. Orchestr Národního divadla, dirigent Petr Kofroň. Národní divadlo Praha, pátek 16. září 19:00 h.

Giuseppe Verdi: Lombarďané. Osoby a obsazení: Giselda (June Anderson), Oronte (Luciano Pavarotti), Pagano (Samuel Ramey), Arvino (Richard Leech), Vicklinda (Patricia Racette), Pirro (Stafford Dean), Acciano (Yanni Yannissis), Sofia (Jane Shaulis), Představený města Milána (Anthony Dean Griffey). Sbor a Orchestr a Metropolitní opery řídí James Levine. Připravila a uvádí Věra Drápelová. Český rozhlas Vltava, sobota 17. září 20:00 h.