Husák, symbol i ‚normalizátor‘, který musel bojovat se Sověty a miloval párky

Zatím neexistovala monografie tohoto posledního komunistického prezidenta. S první seriozní publikací nyní přišel historik Michal Macháček, který se dostal jako první nejen do rodinného archivu, ale i k nepřístupným písemnostem v moskevských archivech.

Jaký byl vlastně Gustáv Husák člověk? 
Vysoce inteligentní, pracovitý a houževnatý. Povahu měl spíše introvertní, dokázal se sebeovládat a vládl také neskutečnou pamětí. V soukromí se vyznačoval nenáročností až askezí, například mezi jeho nejoblíbenější jídlo patřily párky. Jeho největší vášní jednoznačně byla politika. Projevoval se jako skvělý rétor a dokázal jít cílevědomě, tvrdě až bezohledně za svým. 

K jakým nejzajímavějším dokumentům, které zatím nikdo nezpracoval, jste se dostal ?
Nevšední byla pro mne zkušenost s moskevskými archivy, kde jsou uloženy spisy, které si Sověti vedli na jednotlivé politiky včetně Husáka. Neméně zajímavý je soukromý archiv rodiny Gustava Husáka, který obsahuje dosud nepublikované písemnosti a velmi bohatou sbírku osobních fotografií. Snažil jsem se tyto materiály ve zvýšené míře využít při práci na knize, a tak díky vstřícnosti ruských archivářů a Husákovy rodiny se nyní s nimi můžou seznámit i čtenáři. 

Jak se v Moskvě českému historikovi pracuje? 
Pravidla jsou přísnější než v našich archivech, například v některých nemůžete používat notebook a vše rozhodně není přístupné, na druhou stranu není nemožné se k mnohým zajímavým materiálům dostat. Chce to trpělivost a úsilí. Bohužel jsme promarnili příležitost, když začátkem 90. let byly v Rusku v tomto ohledu liberálnější podmínky, čehož například využili američtí historici. Ale i další národy, Maďaři, Němci nebo Poláci se více než my zaměřují na prameny ruské provenience, dokonce mají v Moskvě na rozdíl od nás vlastní odborná pracoviště. 

Ukazují ruské materiály z Husákova spisu něco zásadně nového?
Pomáhají rozkrýt politické zákulisí, jak Moskva Husáka skutečně vnímala a jaký na něj měli názor jeho političtí souputníci. Ukazuje se přitom, že Husák byl po svém nástupu do čela komunistické strany namísto Alexandra Dubčeka v dubnu 1969 pod silným tlakem jak Sovětů, tak jim plně oddaným komunistických politiků a funkcionářů. Neměl svou politickou pozici vůbec jistou, a aby si ji udržel, musel taktizovat a postupně ustupovat od svých původních představ. 

Husák bývá šmahem označován za normalizátora, je to opravdu tak jednoduché? 
Zmíněné slovo má v česko-slovenském prostoru velmi negativní konotaci, on či Sověti by řekli, že se mu podařilo zklidnit – „konsolidovat“ krizovou situaci. Ale je to tak. Husák stál v čele tohoto procesu, ovšem nikoliv jako jeho hlavní strůjce, spíše propagátor. Domníval se, že když se mu podaří situaci uklidnit, tak dojde ke stažení sovětských vojsk, ke zmírnění přijatých normalizačních opatření, a tím nabude nejen u Čechů a Slováků uznání. Žil jako většina společnosti v iluzi o dočasnosti vládnoucích poměrů, z čehož ovšem na druhou stranu i těžil, jelikož tím došlo k neutralizaci občanského aktivismu. Byl pokládán za politika menšího zla. 

Obálka knihy Michala Macháčka Gustáv Husák

Co vás osobně při zpracování dokumentů nejvíce překvapilo?
Když jsem zpracovával Husákova mladá léta. Jak byl již tenkrát v meziválečném období neuvěřitelně aktivní. Činil se ve studentském hnutí, úspěšně bojoval za sociální práva studentů, ale také za dovybudování vysokého školství na Slovensku. Neméně se vymezoval vůči nacionálnímu šovinismu a fašismu, stavěl se koncem třicátých let za Československou republiku, ovšem požadoval, aby v ní měli Slováci rovnoprávné postavení. Husák byl sice již tehdy nekriticky okouzlen sovětským zřízením a orientoval se na Moskvu, na druhou stranu si zachovával na řadu otázek vlastní rozum, za což byl nejednou kritizován. 

Je Gustav Husák jako osobnost stále „živá“? například při debatách s jeho spolupracovníky? Budí stále vášně? 
Ano, dá se tak usuzovat už tím, že média stále projevují o jeho osobu zájem, ale rovněž podle nedávno proběhlých diskuzí během prezentací knihy. Husákovi se totiž podařilo stát se symbolem. Pro většinu lidí negativním, pro menšinu pozitivním a pro ostatní, více Slováky než Čechy, nejednoznačnou. Každý člověk, kterému Husák, respektive jeho obraz, zakotvil v paměti, ho pojímá podle vlastních hodnot a osobní i rodinné zkušenosti. To se navíc bude vyvíjet v souvislosti s naší měnící se přítomností. Mimochodem, pro historika je tento moment velmi inspirativní a potvrzuje, že se opravdu jednalo o významnou historickou osobnost. 

Jakou jinou dějinnou postavu by Vás lákalo zpracovat?
Je vcelku zvláštní, že dosud nejsou do hloubky zpracovány životopisy nejen vrcholných představitelů komunistické strany. Výjimkou je úžasná kniha historika Jiřího Křesťana o Zdeňku Nejedlém a práce historika Jiřího Pernese. Čili pole působnosti je až neuvěřitelně volné. Nejvíce by mne přitom asi lákalo napsat biografii Milady Horákové, Klementa Gottwalda nebo Františka Kriegla, ale zpracování každého z těchto osudů je prací na několik let. Psaní životopisů patří mezi velmi náročné žánry a bez plnohodnotného institucionálního zázemí je to velmi obtížné. 

A co současné osobnosti?
Jednoznačně Václav Klaus, to je takový posametový Husák. Ať už ho hodnotíme pozitivně, nebo negativně, tak se musí uznat, že se rovněž jednalo o neuvěřitelně charismatickou a silnou osobnost s politickým talentem, která dokázala na dlouhou dobu vedle Václava Havla mocensky i myšlenkově obsadit veřejný prostor. Navíc se domnívám, že pomocí jeho osoby provedená poctivá analýza přelomu 80. a 90. let, by mohla dát zajímavé impulsy naší současnosti.