Hudební pondělí - Houslista rozkročený mezi kontinenty, kolik stojí „udělat“ kapelu a jedno sbohem
Ohouslistovi Josefu Špačkovi (23) se hovoří jako o nejzajímavějším interpretačním zjevu své generace u nás. Absolvent prestižního Curtisova institutu ve Filadelfii nastoupil tento školní rok na neméně vyhlášenou Julliard School v New Yorku. Tam je žákem houslové legendy Itzhaka Perlmana. Mladého sólistu, který dnes odletěl do Anglie natáčet desku pro Naxos, uslyšíme 22. a 23. dubna s Českou filharmonií v pražském Rudolfinu.
* LN Jaké možnosti se vám po dokončení Curtisova institutu nabízely?
Na Curtisu je jen bakalářský program, takže jsem po skončení vybíral mezi dalšími dvěma nejlepšími americkými školami - hlásil jsem se na Bostonskou konzervatoř a newyorský Julliard. Přijali mě na obě, takže jsem jen čekal, k jakému profesorovi se kde dostanu. V Bostonu to dopadlo, jak jsem chtěl, na Julliardu mě napínali do poslední chvíle a nakonec, přestože nejprve řekli, že Perlman ani další dva ze mnou preferovaných učitelů nemají volné místo, se pro mě v Perlmanově třídě uvolnilo místo.
* LN Má na vás studenty čas, nebo máte hodiny spíš s jeho asistenty?
To je věc, před kterou mě varovali - že se s Perlmanem uvidím jednou za půl roku. To můžu úplně vyvrátit: ani jednou jsem neměl hodinu s asistentem, vídám se s ním pravidelně třikrát do měsíce, téměř každý týden. On už nedává tolik koncertů jako dřív, jednou za měsíc má menší turné. Při učení se opírá hlavně o své jedinečné zkušenosti z pódia, což je k nezaplacení.
* LN Vychovává taková škola k tomu, aby se hráči úspěšně prosadili v koncertním provozu, až opustí její brány?
Na Julliardu na to kladou velký důraz, což je jedna z mnoha věcí, které se mi tam líbí. Pořádají kurzy, semináře na téma „jak se dělá kariéra, hudební marketing“. Když chceme hrát mimo školu na nějakých „kšeftech“, musíme si vše zařizovat sami. Psát smlouvy, jednat s agenty a tak dál. Na Curtisu to bylo přesně naopak: tam za nás dělali úplně všechno, sháněli příležitosti, byli jsme rozmazlení a nemuseli jsme se ničím zatěžovat. V New Yorku musí mít člověk mnohem ostřejší lokty než ve Filadelfii. To bylo menší město a Curtis je tam ustáleným rezervoárem umělců. V New Yorku má Julliard sice taky významné postavení, ale uměleckých škol je tam víc a konkurence - nebo jen počet lidí - je nesrovnatelně větší.
* LN Jak často si veřejně zahrajete?
Tady v Čechách, když přijedu na dva týdny, mívám tak pět koncertů na různých místech. A v New Yorku se zatím rozkoukávám, jsem tam teprve půl roku.
* LN Nicméně v Carnegie Hall jste už vystupoval...
Pro studenta není těžké si v ní zahrát, škola tam vysílá své orchestry a sólisty, sám jsem tam hrál asi devětkrát, docela jsem si tam zvykl. Je to místo specifické svou historií, ale hlavně akustikou, která je podle mě nejlepší v Americe.
* LN A jak se vám líbí žít v New Yorku?
Je to oproti Filadelfii změna, kulturně je to úžasné město, bydlím hned za Lincolnovým centrem, pět minut od Metropolitní, od Newyorské filharmonie i od školy.
* LN Je to ovšem také jedna z nejdražších metropolí. Jak vyjdete s penězi?
Ve Filadelfii to bylo výborné -poskytují plné stipendium na školné a k tomu spoustě studentů ještě na bydlení. V New Yorku mi stipendium na bydlení přes mou velkou snahu nedali. Je tam šíleně draho. Ale zvládnout se to dá...
* LN Jak? Chodíte po večerech mýt nádobí?
To ne. Pro mě bylo štěstí, že jsem vyhrál soutěž na Novém Zélandu a součástí první ceny byl jistý finanční obnos. Ten padne na studia, i když bych si ho uměl užít i jinak...
* LN Chtěl byste po absolutoriu v Americe zůstat, nebo plánujete vrátit se zpátky?
Kdybych si mohl vybrat, tak půl na půl. Ale to asi nebude možné. Uvidíme. Tady nejsou tak velké příležitosti, ale zase je lehčí se tu prosadit, protože jsme malá země.
* LN Čím to je, že se čeští instrumentalisté často dostanou na určitou úroveň, ale něco jim chybí, aby se stali umělci světového měřítka?
Podle mě je to právě ono umění marketingu, mít lokty, umět se prodat. Když to někdo neumí, může být sebelepší, ale je to problém. Taky musí mít štěstí.
