Můj vztah k této instituci procházel proměnami, říká o Ústavním soudu jeho předseda. Komentuje nález kolegů o členství soudců v KSČ, v němž vidí „renonc“.
* LN Slyšel jsem, že jste byl požádán, abyste se vložil jako zprostředkovatel do chladných vztahů mezi prezidentem a předsedkyní Nejvyššího soudu. Protože jste možná jediná osoba, které Václav Klaus i Iva Brožová důvěřují, a protože ti dva by se měli dohodnout na výběru nástupce Ivy Brožové. Ale prý jste odmítl.
Ta žádost přišla jen z jedné strany a je pravda, že jsem se v té věci odmítl jakkoli angažovat. Například už jen proto, že jsme současně soudem, který by mohl o jejich případném kompetenčním sporu rozhodovat.
* LN Tyto případy už jsou však uzavřené.
I když už skončily, nemyslím si, že mi přísluší, abych do této věci jakkoli vstupoval.
* LN Při obsazování Ústavního soudu ale přece vaše slovo mělo váhu. Přece nebyla náhoda, že jste třeba veřejně pochválil soudce Vladimíra Kůrku - a prezident ho v téže době nominoval.
Ale to je minulost, prosím pěkně. My se s prezidentem vzájemně respektujeme, ale jsou již pryč doby, kdy mezi námi byla relativně čilá komunikace.
* LN Kdy ty doby skončily?
Nejčilejší byla komunikace v době, kdy byl prezidentem teprve krátce a já byl zrovna ministrem spravedlnosti, takže jsme spolu řešili například otázky milostí. Myslím, že obrat v naší komunikaci nastal již po rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Lisabonské smlouvy a ústavního zákona o předčasných volbách. Rozhodovat má jen celé plénum
* LN Změnil se váš vnitřní postoj k Ústavnímu soudu? První roky jste o něm mluvil jakoby zvenčí, s distancí, jednou nohou ještě v politice. Teď se zdá, jako byste ho - speciálně po oněch nálezech k Lisabonské smlouvě nebo k vyhlášení předčasných voleb - přijal za svůj a ztotožnil se s ním.
Samozřejmě že můj vztah k této instituci v průběhu celé té doby (dnes už relativně dlouhé, sedm a půl roku) procházel různými proměnami. A je pravda, že zatímco některá rozhodnutí působila jisté problémy v mezilidských vztazích uvnitř soudu, jiná měla výrazně stmelující vliv. Jako například ta, o kterých jste se zmínil. Můj základní problém s institucí českého Ústavního soudu se nezměnil: považuji za systémovou chybu, že - asi jako jediný ústavní soud na světě - může vydávat nálezy v tříčlenných senátech. Takže stačí většina dvou soudců, aby svým názorem zavázal všechny orgány České republiky, včetně třinácti zbývajících soudců Ústavního soudu. A případná cesta k nápravě, tedy rozhodnutí celého pléna, kterým se mění závazný názor, je těžkopádná a zdlouhavá. I každého z kolegů myslím irituje, že občas vzejde z jiného senátu Ústavního soudu rozhodnutí, se kterým se není schopen ztotožnit, ale musí ho respektovat a na veřejnosti nekritizovat. Po delší době to vede k jisté podobě - když to řeknu velmi tvrdě - profesionálního cynismu či otrnutí.
* LN Ale nezdá se, že by se senáty Ústavního soudu tolik rozcházely; bývalo to dramatičtější. Snažíte se jejich rozhodování sladit?
Ano. Léta jsem přemýšlel nad změnou zákona, že by senáty měly pravomoc pouze pro jednomyslné odmítnutí stížností pro zjevnou neopodstatněnost, ale rozhodnutí ve věci samé by postoupily plénu... Pokud mi dnes podatelna signalizuje, že ve shodných věcech přichází větší množství ústavních stížností, pak se alespoň snažím, aby senát, který dostane takový případ jako první, předložil cosi jako pilotní rozhodnutí k neformální diskusi. To je však možné jen u typově shodných věcí, kdy to pozná i úřednice z podatelny.
* LN Naposledy vzbudilo rozhodnutí dvou soudců rozruch před dvěma lety, kdy zakázali přepadové kontroly finančních úřadů bez řádného důvodu. Měl jste na mysli tento případ? Chtěl byste to rozhodnutí změnit?
Samozřejmě že to je například i tento případ. Nicméně: z daňových věcí, které mi procházejí rukama, mám dojem, že praxe se s tím vyrovnala. Když berňáky zahajují namátkovou kontrolu, nějaký formální důvod uvedou, aby učinily nálezu Ústavního soudu zadost. Změna asi nebude potřeba.
* LN Mluvil jste o tom, že některé případy soud stmelily, jiné naopak rozštíply. Předpokládám, že tím druhým byly nálezy z dob Topolánkovy vlády - o zdravotnických poplatcích nebo o Ústavu pro studium totalitních režimů -, kdy se hlasovalo těsně 8:7. Proč to bylo tak osobní?
Protože jsem měl pocit, že většina, která nás přehlasovala, nemá žádné argumenty. Mnohokrát jsme to probírali na uzavřených jednáních pléna. Tam, kde slyším argumenty, jsem ochoten se jimi nejen vážně zabývat, ale také na ně přistoupit. Kde ale chybějí, dostávám se do situace, která je i emocionálně dost náročná.
* LN Jak to pak vypadá, když je situace emocionálně náročná?
To vám radši ani nebudu říkat.
* LN Naproti tomu je překvapivé, že jste neřekl nic osobního k nálezu o zrušení předčasných voleb. Musel jste se přece vyrovnat s tím, že jste se jako politik v roce 1998 podílel na navlas stejném zákonu o zkrácení volebního období.
To byl můj vlastní vývoj. V době, kdy jsem se pohyboval v parlamentu a vládě, jsem i já -jako celý zákonodárný sbor - podlehl iluzi, že parlament je nejvyšším orgánem státní moci, jakýmsi absolutním suverénem, který má vždy pravdu. Nad ústavním článkem 9 o nezměnitelnosti základních principů demokratického právního státu jsem v té době ve vztahu k zákonodárnému sboru neuvažoval. K těmto úvahám jsem se dostal teprve na Ústavním soudu. Má členství v KSČ význam?
* LN Jeden ze senátů rozhodl ve velmi sledovaném nálezu, že veřejnost má právo znát, kdo ze soudců byl členem KSČ k 17. listopadu 1989. Vy jste se na nálezu nepodílel; shodujete se s nimi, že takové členství v KSČ může mít svůj vliv? A jaký?
Musím nálezy Ústavního soudu respektovat, i když s nimi nesouhlasím. V tomto případě se domnívám, že nález na jedné straně trpí ideologickou mnohomluvností a nedostatkem ústavněprávní argumentace, ale na druhé straně obešel základní problém. Celou věc pojal jako střet dvou ústavou chráněných zájmů - práva na informace a práva na ochranu osobních údajů. Problém je přece jinde: podle zákona o svobodném přístupu k informacím jsou veřejné instituce povinny poskytovat informace o své působnosti. Žádný soud v republice však nemá v působnosti shromažďovat osobní údaje tohoto charakteru o svých zaměstnancích! Tady si myslím, že je renonc. A kupodivu se tím nezabýval ani v původním rozhodnutí Nejvyšší správní soud.
* LN Nejsem si tak jist, zda stát skutečně takové informace nemá v personálních spisech soudců. Za éry Pavla Němce bylo ministerstvo spravedlnosti schopno poskytnout přesnou statistiku, kolik soudců a státních zástupců bylo v KSČ.
Tak to je zajímavé - byl jsem třikrát ministrem spravedlnosti a nikdy mi nikdo neřekl, že takovou statistiku vedou.
* LN Nelze vyloučit, že ji Pavel Němec nechal vytvořit pro svou potřebu... Šlo mi však o to, zda může mít někdejší členství v KSČ vliv na jejich dnešní rozhodování?
Myslím, že členství staré více než 20 let už nemá žádnou validitu. To se pak dostáváme k tomu, zda má validitu, jestli jsem byl pokřtěný jako luterán nebo katolík...
* LN No, při rozhodování třeba o církevním zákonu může mít vliv i vyznání soudce. Ostatně i ústavní soudci do svých životopisů nyní doplnili členství v politických stranách.
Proto o tom mluvím. Ale pokud otázka míří na mě, vystoupil jsem z KSČ po krátkém, ani ne tříletém členství, před 42 lety.
* LN K některých rozhodnutím z poslední doby jste měl zajímavé odlišné stanovisko, takzvaný disent. Vyzýváte kolegy k větší zdrženlivosti - mají rušit jen takové zákony, které shledají „protiústavními, nikoli však pouze nepovedenými“. Zneklidňuje vás tedy soudcovský aktivismus?
Pojmenováváte to velmi přesně. Je-li Ústavní soud takto silný jako náš, musí si sám klást omezení. Teorie pojmenovává jednu mez, a to otázky politické. Jenže... i otázky politické mohou v krajním případě vyvolat zásah Ústavního soudu. Například v otázce daní jsme formulovali dva takové případy: daň, která má rdousící, likvidační účinek, a daň, která je v příkrém rozporu s principem rovnosti, to jest - je uvalena jen na některé subjekty. Hledání správné míry zdrženlivosti je velmi obtížné. Tak například: prvním krokem při rozhodování je přezkum samotné procedury přijetí. Ústavní soud k poměrům v parlamentu při procesu projednávání a přijímání zákonů několikrát řekl „dobře, ale to už je naposledy“. Vzpomeňte si, jak dlouhodobě upozorňoval na protiústavnost přílepků, než je poprvé zrušil. Anebo legislativní nouze a vůbec zneužívání institutů, které jsou určeny jen pro výjimečné situace... Ale to už je aktuální věc, ke které se proto nemohu vyjadřovat.
* LN Takže vymezení pravidel může být úkolem pro třetí Ústavní soud po roce 2013?
Nepochybně může trvat ještě celou dekádu, než Ústavní soud jasně určí bariéry jak pro přijímání právních norem, tak meze pro jejich přezkum v ústavním soudnictví.
* LN Děláte si statistiku, jak je kdo z ústavních soudců výkonný?
Je to jeden z institutů, které jsem po svém příchodu zavedl. Dostávám každý měsíc statistiku o nových i o ukončených věcech, o tom, které tady „visí“ déle než tři roky, déle než pět let... Myslím, že to může působit přinejmenším v tom, že tuto statistiku všichni ostatní soudci znají. Má to pak jistou alarmující funkci.
* LN To je ale důvěrná statistika?
Musím přiznat, že to je asi tak krajní mez, kam jsem schopen zajít. Maximálně s tím soudcem promluvím a žádám o vysvětlení, proč třeba několik let není v té věci žádný úkon.
* LN V prosinci senát Ústavního soudu, konkrétně zpravodajka Dagmar Lastovecká, rozhodl v případu „Zelený Raoul“, tedy o sporu někdejšího ministra Karla Březiny kvůli karikatuře v časopise Reflex. Ale ten spis tady ležel šest let, snad nejdéle vůbec.
Ano, od roku 2004. Byl to svého druhu vrchol.
* LN Ústavní soud přece jindy kárá obecné soudy za nečinnost a průtahy. Neuvažoval jste v tomto případě o kárném řízení?
Nikdy jsme to zatím neudělali. Samozřejmě by kárné řízení možné bylo, v první fázi by podle zákona plénum rozhodovalo, zda vůbec takovou kárnou žalobu přijme, pak bych musel jmenovat kárný senát... Byla by to i čistě lidsky velmi obtížná situace. Zatím se to vždy daří řešit tak, že například nabídnu konkrétnímu soudcovskému pracovišti pomoc analytického odboru. Aniž by to ostatní soudci věděli.
* LN A co jste zjistil, že bývá příčinou průtahů?
Organizace práce na soudcovském pracovišti. Někdy je to dáno i povahou soudce: většina případů Ústavního soudu je mezních a nejednoznačných, může jim proto trvat dlouhou dobu, než se nějak rozhodnou. Ale já jako předseda nemohu stanovit žádné normy, kolik a v jaké lhůtě toho má ten který soudce vyřídit. Víte, je tu jeden problém, o kterém nerad mluvím příliš nahlas. Ale když se u soudců Ústavního soudu přehoupne jejich mandát přes polovinu nebo dokonce přes dvě třetiny, hrozí jisté nebezpečí, že složitější věci nechávají ležet a budou vyřizovat ty jednodušší. Když jsem sem přišel, bylo zde 1800 nevyřízených věcí. Nejvíc jich bylo po profesoru Klokočkovi a profesoru Ceplovi; sám jsem si bral po každém z nich asi po stovce spisů. Byly to věci poměrně složité, takže měli sice papírově stejný výkon jako ostatní soudci, ale vyřizovali spíš jasné, jednoduché věci - odmítnutí.
Pokračování na straně 27
Dokončení ze strany 26
* LN Není to argument pro to, aby ústavní soudci mohli být jmenováni znovu? Kdyby každý z nich věděl, že mu to může při grilování předhodit Senát a že z toho bude mít veřejnou ostudu...
Jsem zastáncem toho, aby ústavní soudci opakovaně jmenováni nebyli, česká právní úprava je v tom velmi neobvyklá. Myslím, že by v ústavě měl být zákaz opětovného jmenování, třebas i vyvážený delším funkčním obdobím. Přemýšlím v této souvislosti ještě nad jinou věcí: česká úprava nijak nepamatuje na ústavního soudce po skončení mandátu. Jinde jsou po odchodu zabezpečeni výsluhou, podobně jako policisté nebo vojáci. V obecné justici je soudce jmenován na dobu neurčitou, mandát mu končí v 70 letech a stát by se měl postarat o důstojný závěr jeho života. Ale ústavní soudce může končit ještě v produktivním věku...
* LN Tak se vrátí tam, odkud přišel. Nerozumím, v čem je problém, jsou to přece lidé, kteří přešli z velmi dobrých míst?
Aby bylo jasno: nemluvím v žádném případě o sobě. Advokáti se snadno vrátí do advokacie, akademici - možná o něco méně snadno - na své katedry. Ale pro ty, kdo přišli z nižších soudů a deset let zde peskovali své bývalé kolegy, může být návrat někdy psychologicky velmi obtížný.
* LN O kom konkrétně mluvíte? O místopředsedovi Ústavního soudu z let 1993-2003 Miloši Holečkovi, který je dnes řadovým krajským soudcem v Brně?
Ne, myslím ještě jiný případ, ale nejde mi o jména. Představoval bych si, že odcházející ústavní soudce, pokud je ještě v produktivním věku, by měl mít ze zákona nárok přejít na Nejvyšší soud. A pokud by byl ve věku, kdy má nárok na starobní důchod, měl by dostat takový příspěvek za výsluhu, jaký mají soudci na Slovensku nebo v kterékoli jiné sousední zemi.
* LN Co jste říkal na podzimní polemiku právních filozofů Jiřího Přibáně a Pavla Holländera v Orientaci Lidových novin?
Znovu mě utvrdila v názoru, že spor mezi „pozitivněprávní“ a „hodnotovou“ (či „přirozenoprávní“) školou je naprosto neřešitelný. Jedna obviňuje druhou, že tu druhou využívalo totalitní právo nacistické nebo komunistické. A obě mají svým způsobem pravdu! Pokud moc převezme totalitní síla, je schopna si přizpůsobit svým potřebám jakoukoli právně filozofickou školu. Problém je v osobách, ne ve filozofii samotné.
* LN Kde v tomto sporu stojí předseda Ústavního soudu? Jaký je podle vašeho názoru zdroj lidských práv?
Věřím, že jejich zdroj je v přirozenosti lidských bytostí.
* LN Odkud ho máme? Od Boha?
To si může myslet teista. Není žádné tajemství, že jsem ateista. Pro mě lidská práva souvisejí s výlučnou povahou lidských bytostí, které jsou jako jediné nadány rozumem. Zdůrazňuji: lidská práva! Nikoli občanská, která jako by stát dával občanům. Protože například právo na život nemá se státem nic společného. To bylo kvůli Havlovi!
* LN Dá se říct, že se léty na Ústavním soudu nutně posouváte k „přirozenoprávnímu“ pojetí?
Jsem si pořád vědom, že u takzvaného „přirozenoprávního“ přístupu k právu hrozí mnohem větší riziko excesů. Protože umožňuje vykládat právo jakýmkoli způsobem bez ohledu na dikci zákona. A to je i největším rizikem ústavního soudnictví jako takového. Klasickým případem bylo rozhodnutí většiny našeho soudu v jednom ze sporů spojených s předsedkyní Nejvyššího soudu - tedy zda prezident smí jmenovat místopředsedou Nejvyššího soudu kteréhokoli soudce, nebo musí vybírat ze soudců Nejvyššího soudu. Přesné znění ústavy ho neomezuje a já vím, že to není náhodné přehlédnutí: ústava se přijímala nedlouho po roce 1989 a vědomě se výběr neomezoval právě proto, aby se nemuselo vybírat jen z dosavadních soudců Nejvyššího soudu. Mí kolegové však prohlásili, že nelze dbát na doslovné znění, a vyložili pravidla opačně.
* LN Poslední otázka: pořád máte v kanceláři na čestném místě svou fotku ze Zemanovy vlády. Kdy místo toho vystavíte svou fotku s nynější sestavou Ústavního soudu?
Současný Ústavní soud kupodivu žádný svůj skupinový snímek ještě nemá... Ale s tou fotografií jste to nepochopil: já ji tady mám kvůli Václavu Havlovi! Protože na snímku stojím vedle něj.
***
Myslím, že členství v KSČ starší než 20 let nemá žádnou validitu. Má validitu, jestli jsem byl pokřtěný jako luterán nebo katolík?
I otázky politické mohou vyvolat zásah Ústavního soudu. Třeba pokud má daň rdousící účinek nebo je v příkrém rozporu s principem rovnosti.
Životopis * Pavel Rychetský se narodil 17. srpna 1943. Vystudoval PF UK v Praze, do roku 1969 zde učil. Po vyhazovu z politických důvodů se živil jako podnikový právník. Podepsal Chartu 77. V letech 1990-92 byl místopředsedou vlády pro legislativu. Byl členem KSČ (1966-69), OH (1991-93) a ČSSD (1995-2003). Ve vládách M. Zemana a V. Špidly sloužil jako vicepremiér pro legislativu. V roce 2003 ho prezident Klaus jmenoval předsedou Ústavního soudu. Pro ústavní soudce, kteří přišli z nižších soudů a deset let zde peskovali bývalé kolegy, může být návrat někdy psychologicky obtížný
