Přes šestnáct tisíc účastníků a 40 tisíc tun emisí kysličníku uhličitého vyprodukovaných letadly plnými hlav států a významných politiků. To byl podle odpůrců teorie o vlivu člověka na globální oteplování jediný konkrétní výsledek loňské klimatické konference v dánské Kodani. Celosvětová debata o způsobu boje proti klimatickým změnám ohrožujícím zeměkouli vyzněla do ztracena. Ovšem minimálně s jednou výjimkou.
Nejdřív letělo auto...
Když rakouský novinář Edmund Brandner sledoval plamenné projevy z Kodaně, do paměti se mu vryla jedna věta, kterou vyřkla některá z přítomných vědeckých kapacit: k zastavení klimatických změn by údajně stačilo, kdyby lidé v civilizovaných zemích snížili svou osobní produkci kysličníku uhličitého na čtvrtinu. Protože každý Rakušan je v průměru zodpovědný za 11 tun CO2 ročně, měl by tedy, podobně jako každý Čech, snížit tuto osobní klimatickou zátěž na maximálně 2,75 tuny. „Tak na co čekat?“ řekl si Brandner. Rozhodl se, že na vlastní kůži vyzkouší, zda je tak radikální snížení emisí na jednoho obyvatele civilizovaného světa vůbec možné. Tedy zda může člověk při dnešní úrovni civilizace a lidských potřeb žít tak, aby zároveň nepoškozoval atmosféru a nepřispíval, jak tvrdí mnozí vědci, ke globálnímu oteplování.
Brandner se dohodl s vedením lineckého deníku Oberösterreichische Nachrichten, kde pracuje, že od 1. ledna začne váhu svého pomyslného ruksaku s jedenácti tunami emisí postupně snižovat. A o své zážitky se bude dělit se čtenáři. Z jeho zápisků se v Rakousku brzy stal čtenářský hit. Lidové noviny jsou prvním zahraničním médiem, kterému Brandner popsal, co při svém osobním pokusu o záchranu klimatu vlastně prožívá. „Úplně na začátku jsem prodal auto,“ říká sympatický čtyřicátník, žijící se ženou a třináctiletým synem v rodinném domku zhruba pět kilometrů od redakce. Do loňského prosince rodina žila průměrným životem průměrných Rakušanů. Otec každý den jezdil do práce i z práce autem, jídlo většinou obstaraly nákupy v supermarketech doplněné občasnou návštěvou prodejny biopotravin. Na dovolenou rodina jednou ročně létala letadlem. I když auto u Brandnerových vlastnila i manželka, otec rodiny si chtěl letos splnit svůj dávný sen, tedy koupi nového BMW 118 D s pouze pětilitrovou spotřebou. „Jenže na bavoráka jsem při svém pokusu musel zapomenout. A přiznám se, že mě to zpočátku hodně bolelo,“ říká Brandner. Už jen výroba auta totiž vyprodukuje množství emisí CO2, které odpovídá až 50 000 kilometrů za volantem. Ještě než by tedy usedl za volant nového vozu, na zádech by kvůli nákupu nového BMW přistálo sedm tun CO2. „Uf!“ řekl si Brandner a svůj sen o jízdě v bavoráku odložil na neurčito. Naopak prodal své staré auto a do práce začal jezdit na kole. Co kilometr, to podle klimatické kalkulačky 0,15 kilogramu ušetřených emisí oproti jízdě automobilem. Kolo ušetří 700 kg CO2 ročně Brandner ale od počátku přiznával, že se volantu asi nebude moci úplně vzdát. Za prvních devět týdnů svého pokusu tak ujel 139 kilometrů služebním autem a 49 kilometrů vozem manželky. „Ale víc nic. Do práce jenom na kole,“ říká Brandner. Za jeden z hlavních milníků svého pokusu o osobní záchranu klimatu považuje okamžik, kdy se mu jednoho březnového dne objevilo na tachometru číslo 1000. „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo,“ parafrázoval pak Neila Armstronga v novinách. Pokud by totiž svou denní cyklistickou dávku udržel do konce roku a ani jednou při cestě do práce nepoužil auto, ušetří za 4000 ujetých cyklokilometrů celkem 700 kg CO2, tedy asi 15 % celého obsahu svého klimatického ruksaku. „Přitom to nebolí, nepálí, neomezuje,“ říká novinář.
Po necelých šesti měsících od zahájení pokusu si nedovede život bez kola představit, na sen o novém BMW údajně zapomněl. A to nejen kvůli ušetřeným emisím. „Cítím se zdravější, otužilejší, za celou dobu jsem nebyl ani jednou nemocný,“ tvrdí. Jízda do práce na kole podle něj znamená i částečnou změnu životních návyků. „Když jsem jezdil autem, veškerý stres a starosti z redakce jako bych si vozil v kufru auta domů. Teď, když nasednu na kolo, po pár kilometrech v sedle na práci zapomenu, hlava se vyčistí,“ říká Brandner. Prodej auta ho prý změnil i v jiných ohledech. „Neustále jsem měl pocit, že když přijedu z práce, musím ještě honem někam dojet, něco dokoupit, něco zařídit. To teď nějak zmizelo. Mám paradoxně víc času na rodinu, víc se věnuju synovi, víc třeba i čtu.“ Méně řízků, méně zplodin Ačkoliv jízda do zaměstnání v sedle kola místo za volantem ubrala Brandnerovi z klimatického ruksaku sedmisetkilogramovou zátěž, vzhledem k jeho celkové váze jedenácti tun by k záchraně klimatu asi nestačila. A to i v případě, že by linecký novinář přestal jezdit autem úplně. A tak Brandner změnil i jídelníček. Rodina omezila spotřebu masa, protože na jeden kilogram vepřového se spotřebuje 3,2 kilogramu CO2, na stejnou porci hovězího pak připadá dokonce třikrát větší množství emisí skleníkového plynu. Jenže vyřadit maso z jídelníčku úplně by Brandner nedokázal. „Masíčko je prostě moje pošušňáníčko, vzdát se ho nedokážu,“ říká. Během pokusu proto několikrát zhřešil, když si koupil housku se sekanou nebo vepřovým. I přes občasné hříchy ale jeho spotřeba masa značně poklesla, počet snědených řízků klesl na třetinu.
V rodině Brandnerových se od začátku letošního ledna jí jen to, co vyrostlo nebo bylo vypěstováno v jejich blízkém okolí. V případě zeleniny a ovoce je pak dovoleno jíst pouze sezonní produkci. To znamená, že si v zimě museli odpustit rajčata, papriky, jahody nebo broskve, a to nejen původem ze Španělska, ale i z rakouských vytápěných skleníků. „Takové skleníky totiž také zatěžují životní prostředí emisemi,“ tvrdí Brandner. Místo „čerstvého“ ovoce a zeleniny dovezených ze zahraničí tak měla rodina na stole třeba kyselé zelí nebo zavařeniny. Podle novináře ale ani to neznamenalo pro rodinu ani pro něj osobně žádnou velkou oběť. „Říkám, že náš jídelníček je paradoxně pestřejší než dříve. V zimě jíme to, co jedli naši předci, a těšíme se na jaro nebo na léto, až budeme jíst zase něco jiného,“ tvrdí.
Pokračování na straně II
I moje kočka musí žít zeleně
Dokončení ze strany I
Jeho popis radosti z rajčat vyrůstajících ve skleníku na zahradě u domu může starší a střední generaci Čechů v mnohém připomenout pocity, které zažívali, když se na vesnici rozkřikla zpráva o brzkém příjezdu auta s banány. Brandner je ale přesvědčen o tom, že chybějící jahody a rajčata na zimním stole životní standard Středoevropana nijak nesnižují. „Jste prostě smířeni s tím, že určité jídlo je sezonní záležitostí, a o to víc se na něj pak těšíte, víc vám chutná. Mám z toho mnohem lepší pocit, než když jsme v supermarketu prakticky bez rozmyslu nakupovali, co se nám právě zamanulo,“ tvrdí rakouský novinář. Navíc nákupy potravin z blízkého okolí, na tržištích a u známých sedláků, podle něj opět snížily váhu klimatického ruksaku o hezkých pár kilogramů.
Poněkud dražší dovolená Ani změna jídelníčku spojená se změnou dopravy do zaměstnání by ale Brandnerovi neumožnila splnit cíl, tedy snížit osobní produkci CO2 na čtvrtinu rakouského průměru. Zhruba dvoutunovou zátěž Brandner odhodil tím, že ve svém domě topí ekologickými peletami a na střeše mu leží solární panely. Kvůli úspoře emisí Brandner také změnil dodavatele elektřiny. Firma, která mu nyní dodává elektrický proud, garantuje, že veškerá dodaná energie pochází pouze z vodních zdrojů. „A to znamená oproti elektřině z klasických elektráren úsporu emisí CO2 až o 45 %,“ tvrdí Brandner. Za rok tak uspoří zhruba 800 kilogramů tohoto skleníkového plynu, i když za vodní elektřinu platí zhruba o 10 % víc. Ale kilográmek ke kilográmku...
Na začátku dubna ale nastává u Brandnerových den „D“. Rodina jede stejně jako v loňském roce na dovolenou do oblíbeného Skotska. Loni letěli letadlem. V mezidobí se ale stala hlava rodiny zachráncem klimatu, což dovolenkové plány značně komplikuje. Podle klimatické kalkulačky je totiž cestující z Vídně do Edinburghu zodpovědný za minimálně 1,3 tuny CO2. Prakticky všechnu klimatickou zátěž, kterou Brandner dosud vyhodil ze svého batohu, by znovu nabral, a ještě si naložil něco navíc. A tak Brandnerovým nezbývá nic jiného než tentokrát cestovat do Skotska vlakem a lodí. „Loni nás stála jedna zpáteční letenka pro dvě osoby s levnými aerolinkami 68 eur. Letos jsme jeli i se synem a zaplatili celkem za vlak a loď z Amsterdamu do Newcastlu 750 eur, tedy zhruba desetkrát víc než za letadlo,“ říká Brandner. Jenže i rodina podle něj uznala, že záchrana klimatu něco stojí a lepší trochu pustit žilou rodinným financím než naložit tatíkovi na záda přes tunu CO2. „A syn si liboval. Podíval se do Amsterdamu, plavil se lodí, i cesta vlakem byla pro něj zážitek,“ tvrdí Brandner.
V této fázi příběhu o zachránci klimatu se nabízí otázka, kolik taková změna života vlastně stojí. Dovolená vyšla Brandnerovy desetkrát dráž, o deset procent víc platí za elektřinu, biopotraviny jsou také mnohem dražší než jídlo z dovozu prodávané v supermarketech. Přesto novinář tvrdí, že celkově výrazně ušetřil. „Všechny účty si neeviduji. Naše životní náklady jako rodiny jsou ale s jistotou minimálně o čtvrtinu nižší než loni,“ říká rakouský novinář. Rodina totiž podle něj méně spotřebovává, ovšem když už nakupuje, tak kvalitnější věci a jídlo. Výraznou úsporu nákladů znamenal i prodej jednoho ze dvou rodinných aut a cestování do práce na kole.
Brandner ale zároveň odmítá kritiku, že změna jeho spotřeby sice možná pomáhá klimatu, ale poškozuje hospodářství, závislé právě na vysoké spotřebě. „Takové názory odmítám. Kdo jiný by měl podporovat rakouskou ekonomiku než já,“ rozčiluje se. Nakupuje jen v blízkém okolí, jí pouze domácí potraviny, tedy přispívá místním lidem. „Ano, nekupuji v supermarketu chřest z Peru. To je pravda. Možná tím poškozuji zemědělce v Jižní Americe. Jenže když vidím ty konečné ceny za jejich zboží v Rakousku, spíš mi připadá, že ten chřest museli vypěstovat otroci,“ říká Brandner.
Nedosažitelný cíl?
Přesto přiznává, že jeho osobní cesta za záchranou klimatu není vůbec jednoduchá a hlavní cíl, tedy snížení osobní produkce CO2 z 11 tun na 2,5 tuny, se mu pomalu vzdaluje. I když ještě není dobojováno. „Zhruba dvě tuny jsem ušetřil prodejem auta a omezením jízd, stejné množství vytápěním a energetickými úsporami v domě, nákup elektřiny z vodních zdrojů znamená osmisetkilogramovou úsporu. Nakupujeme výhradně potraviny z místních zdrojů. Můj klimatický ruksak je ale stále příliš těžký,“ říká Brandner. Poprvé počítal výsledky své snahy o záchranu klimatu po devíti týdnech a došel k závěru, že se dostal zhruba na polovinu rakouského průměru. Ke splnění hlavního cíle by musel své „emise“ snížit ještě o 50 %. „A to je už opravdu těžké,“ přiznává Brandner.
Jeho popis snahy vyhodit z batohu další kilogramy či alespoň dekagramy trochu připomíná boj s větrnými mlýny. Když se například rozhodl, že bude svou zahradu sekat kosou, tak ho druhý den bolela záda a ramena tak, že kosu proklínal. A výsledek byl stejně nevalný. Jakmile ale svůj zážitek popsal v novinách, okamžitě dostal od rakouského spolku sekáčů nabídku na bezplatný kurz. S díky odmítl. Úspora zhruba pěti litrů benzinu, který spotřebuje za rok ve své motorové sekačce, by z hlediska snížení emisí nebyla tak výrazná. Ale přece jen Brandner udělal kompromis. Třetinu své zahrady bude sekat s vypětím všech sil kosou, ovšem jenom třikrát ročně, jako se to dělalo za jeho předků. Zbytek pěkně po anglicku sekačkou.
Do soutěže o co největší úsporu skleníkových plynů se nechtěně zapojil i kocour Brandnerových, který přestal dostávat žrádlo z konzerv. Jak se totiž jeho majitel dočetl, produkce emisí na jednu konzervu je přímo závratná. „Vzhledem k tomu, že náš kocour je i po změně jídelníčku pořád stejně tlustý, asi mu život bez konzerv příliš nevadí.“ Sundejte solární panely, atom je lepší Kromě stovek pozitivních ohlasů dostal Brandner i řadu kritických dopisů od lidí, kterým jeho snaha připadá falešná a zbytečná. „Pokud si myslíte, že sám proti globálnímu oteplování něco zmůžete, pak vám není pomoci,“ napsal mu jeden čtenář. Nejrůznější skeptici zase Brandnerovi připomínají, že jeho výpočty úspor emisí se vůbec nemusejí zakládat na pravdě. Některé studie totiž například tvrdí, že pro přírodu je mnohem šetrnější výroba energie z atomu než ze solárních panelů, které má Brandner na střeše. I když na atomovou elektrárnu se spotřebují tisíce tun betonu a oceli, elektrárna dosahuje nesrovnatelně vyššího výkonu než panely. A protože i výroba solárního panelu někde v Číně zatěžuje životní prostředí, v přepočtu na vyrobenou kilowatthodinu elektrické energie produkuje atomový reaktor méně emisí než fotovoltaika. Další odborníci zpochybňují nákup elektřiny pouze z vodních zdrojů - údajně to není technicky zcela proveditelné.
Brandner sám přiznává, že některé jeho výpočty úspor skleníkových plynů, mezi které patří třeba i obyčejná pára, mohou být diskutabilní. Stejně tak neprezentuje svůj osobní pokus o záchranu klimatu jako zaručený návod pro všechny obyvatele civilizovaného světa. „Každý má trochu jiné podmínky k životu. Já mám například to štěstí, že pracuji jen pět kilometrů od domova, a mohu tedy snadno dojíždět na kole,“ vysvětluje Brandner, proč se z něj nestal ekologický fundamentalista. I když ale mohou různí kritici jeho osobní boj proti klimatickým změnám neustále zpochybňovat, on sám je s dosavadními výsledky své snahy navýsost spokojen.
„Nejdůležitější pro mě je, že se celkově cítím mnohem lépe. Můj život se jakoby zpomalil. Mám více času na rodinu, na zábavu a vůbec mi připadá, že si v životě víc užívám,“ tvrdí Brandner. I kdyby tak na konci roku jeho klimatický ruksak byl stále těžší než plánovaných 2,5 tuny, na svém současném způsobu života nehodlá vůbec nic měnit. „Věřte mi, že lepší je chodit, co se týče emisí, s poloprázdným ruksakem. A vůbec přitom nemusíte myslet na ekologii.“
***
Na nové BMW jsem musel zapomenout. Už jen jeho výroba vyprodukuje CO2 v množství odpovídajícím až 50 000 kilometrů za volantem. Ke snaze o úsporu skleníkových plynů se nechtěně zapojil i kocour, který přestal dostávat žrádlo z konzerv. Produkce emisí na jednu konzervu je totiž přímo závratná.
Češi a skleníkové plyny
Co je skleníkový efekt: Skleníkové plyny přispívají k takzvanému skleníkovému efektu, protože brání úniku tepla z ohřátého zemského povrchu do vesmíru. Skleníkový efekt je tedy zcela přirozený a pro život na zemi nezbytný jev. Řada vědců ale tvrdí, že člověk už svou činností vypouští takové množství skleníkových plynů nad rámec jejich přirozené přírodní produkce, že účinky skleníkového efektu zesiluje a přispívá tedy ke globálnímu oteplování.
Kolik emisí CO2 produkujeme? Emise různých skleníkových plynů na obyvatele a rok přepočtené na ekvivalentní množství oxidu uhličitého. Mezi významné skleníkové plyny, které přispívají k takzvanému skleníkovému efektu, patří například i metan, chlorované uhlovodíky a vodní pára. Jejich objem se však pro lepší srovnání přepočítává právě na emise oxidu uhličitého. Zdroj: Ministerstvo životního prostředí (údaje z roku 2005)
USA 24,5
ČESKO 14,5
RAKOUSKO 11
PRŮMĚR EU 10,5
ČÍNA 5,7
INDIE 2,2
Kolik emisí vyprodukuje člověk: V dopravě: Let z Prahy do New Yorku a zpět - 4,6 tuny CO2 Celoroční jízda automobilem střední třídy (průměr 40 km denně) - 2,2 Zdroj: www.atmosfair.de Při práci s počítačem: jedno kliknutí na internetovém vyhledávači - 7 gramů CO2 Když jí maso: Emise vznikají nejen při zpracování masných výrobků. Dobytek totiž při říhání uvolňuje do ovzduší metan. Podle některých vědeckých studií tak má chov dobytka na svědomí větší množství skleníkových plynů (18 %) než doprava (13 %). Kdyby lidé vynechali maso aspoň v pondělí, za rok by tím klimatu ulevili stejně, jako když vynechají cestu autem dlouhou 1600 km.
Emise podle druhu činnosti: Graf znázorňuje rozdělení emisí v průměrné české domácnosti:
Ohřev vody 24 %
Chlazení 5 %
Vaření 3,1 %
Praní 2,7 %
Osvětlení 2,6 %
Žehlení 0,8 %
TV, rádio, počítač 1,2 %
Ostatní spotřebiče 4,5 %
Vytápění 56 %
Celková výše emisí z výroby masa (chov a zpracování) 1 kg vepřového masa - 3,2 kg CO2 1 kg hovězího masa - 13,3 kg CO2
Zdroj: kalkulacka.zmenaklimatu.cz /Hell
