V divadle není až tak ojedinělá situace, že někdo léta touží cosi uvést, pak se mu to konečně podaří a sen proměněný v realitu stojí za starou belu. Ovšem když dotyčný tvůrce u toho ještě opožděně káže známé pravdy, nabude takový standardní průšvih olbřímích rozměrů.
Konkrétně Václav Postránecký si čtvrt století myslel na to, že uvede divadelní adaptaci Haškova Švejka. I stalo se, a příležitostný režisér, nyní i dramaturg nás přitom poučuje, že takového Švejka ještě u nás nikdo nikdy neuvedl. Prostě revoluční pohled, protože až dosud byl Haškův hrdina špatně chápán. „Jsem hluboce přesvědčen, že je to výpověď o širších věcech, než za jaké je doposavad brán,“ říká, aniž by vzal na vědomí to, co česká věda ví desítky let: Josef Švejk je složitý fenomén. A už ho dávno před panem Postráneckým na jeviště poslali Bertolt Brecht, E. F. Burian a především Jan Grossman, který se jím zabýval víckrát od konce čtyřicátých let. Inscenoval ho i v Nizozemí a naposledy v osmdesátých letech v Divadle na Vinohradech. Švejk se divadlu hodně vzpírá, ale pan Postránecký si může být jist, že Brecht i Burian ho převedli na divadlo po svém, a určitě ne tak primitivně, jak se nám snaží vnutit. Že ani Grossmanova dramatizace nebyla žádná řachanda, nemá snad ani cenu zdůrazňovat.
Postráneckému také připadá, že to, co provedl se Švejkem Josef Lada, je trestuhodné. Jenže kupodivu recenzenti jeho kusu mají pocit, že trestuhodné je to, co s ním provedl on. Proti gustu žádný dišputát. To nejlepší ale nakonec: na dotaz, proč se v obsazení objevila i jakási miss čertvíčeho, pan režisér pohotově odpověděl, že dotyčná je sice „zpěvačka subtilní a herečka ještě ani ne začínající, ale je to čisté, upřímné, poctivé děvče“ a on nic jiného pro postavu služky nepotřebuje. Zde prosím možno ještě popřemýšlet, zda tím myslel, že dívenka dodržuje hygienické návyky, je panna a nelže. V každém případě však podle tohoto uměleckého názoru by Švejka nejlépe ztělesnil muž z lidu, který rád pije pivo.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
