Když mi jeden známý pěl ódu na zaručeně autentickou italskou hospůdku zastrčenou v nenápadné uličce vedle Újezdu, v hlavě se mi automaticky rozblikalo varovné světélko. Kolikrát jsem se už v minulosti nadchla popisem nějakého "zaručeně autentického" podniku, kde jsem se měla cítit jako v Provence, na Sicílii, na Krétě nebo v Saint Louis? V drtivé většině případů mi po návštěvě nezbylo než zklamaně konstatovat, že pár zaprášených reprodukcí Toulouse-Lautreca ještě z žádné putyky echtovní pařížské bistro neudělalo. Přes pochyby jsem se rozhodla to risknout. A dobře jsem udělala. Ichnusa Botega & Bistro - sardinská restaurace v Plaské ulici - totiž nabízí to, čeho se v Praze stále ještě zoufale nedostává: intimní, uvolněné bistro, kde vám naservírují poctivou a zároveň rafinovanou kuchyni se srdečnou samozřejmostí bez jediné špetky arogance. Jinými slovy - kvalita je prvotřídní a přitom si tu na nic nehrají. Nemají to zapotřebí: kuchařovy výtvory mluví samy za sebe.
Duch jihu vás ovane již nad vchodem díky vývěsnímu štítu vyvedenému v roztomilé mozaice. V samotnému bistru, jehož rozměry nepřesahují velikost průměrného obýváku, navozuje náladu Středozemí především stěna natřená azurovou modří. Pro romantiky je v podzemí ještě sklepní komůrka se dvěma stoly, jejíž intimní osvětlení namátkou odrážejí lahve vína vyrovnané podél stěn.
K interiéru mám jen jedinou výhradu: hlavní místnost je tak malá, že při každém otevření dveří zavane dovnitř studený vzduch z ulice. Nedokážu si dost dobře představit, jak to v Ichnuse budou řešit, až uhodí mrazy. Majitelé moudře usoudili, že méně znamená více, takže denní menu - a mění se skutečně denně podle momentální nabídky čerstvých surovin - se skládá z pár předkrmů, několika druhů domácích těstovin a tří či čtyř hlavních chodů s masem či rybou. Krátký, ale kvalitní vinný lístek nabízí lahve výhradně ze sardinských vinic. Kromě toho lze u baru zakoupit k domácí spotřebě některé z nabízených lahůdek jako klobásky, sýry v různém stadiu zralosti či rybí produkty.
Jídelní lístky v Ichnuse nevedou
Po příchodu nás úslužný číšník usadil u jednoduchého, bíle prostřeného stolu, ochotně přinesl karafu obyčejné vody a pak nám zpaměti vyjmenoval denní nabídku. Kromě vinného lístku totiž tištěné menu v Ichnuse nevedou. K čemu taky? Je přece daleko zábavnější a poučnější strávit pár minut v konverzaci s obsluhou, která vám erudovaně vysvětlí, čím který chod vyniká.
Carpaccio ze syrového naloženého tuňáka (155 Kč) bylo na můj vkus sice nakrájené na příliš silné plátky, ale můj partner si nemohl vynachválit jeho čerstvost, podtrženou olivovým olejem s kapkou octa balsamico. Zato můj předkrm mě dostal do kolen. Objednala jsem si specialitu dne - sardinské ravioli zvané culingioni (155 Kč) plněné směsí brambor, ricotty a čerstvé máty a přelité lžící rajčatové omáčky. Bylo hned jasné, že kuchař v Ichnuse zná své řemeslo. Moje domácí tagliatelle (všechny těstoviny si v Ichnuse dělají sami) se dokonale snoubily s jemně kořeněnou čerstvou vepřovou klobásou a cherry rajčátky (215 Kč). Králem večera jsme ovšem vyhlásili partnerovo brasato - hovězí zvolna dušené na červeném víně a nakrájené na tenké plátky, které se prakticky rozplývalo na jazyku (355 Kč). Tato klasická podzimní italská specialita byla v Ichnuse okořeněná skořicí a servírována s bramborovou kaší.
K pití jsme si z krátkého, ale zajímavého vinného lístku vybrali lahev Cannonau Riserva ročník 2005 z oblasti sardinského městečka Jerzu (517 Kč), které nás velmi zdatně provázelo načatým večerem. Dezert se nám už zdál nad naše síly, ale dali jsme si alespoň jednu porci sardinské speciality Sabadas, což je raviola s náplní z mladé ricotty přelitá omáčkou z horkého medu. Ačkoliv pochoutka to byla velmi dobrá, potvrdila se mi zkušenost, že po jídle bohatém na škroby sladkostí v podstatě netřeba. V Itálii totiž zakončují jídla zpravidla čerstvým ovocem a dezerty jako oblíbené tiramisu či křupavé amaretti se konzumují spíše odpoledne ke kávě. Milovníkům sladkostí ale mohu s čistým srdcem doporučit například čokoládový koláč se správně tekutým středem. Vyzkoušela jsem ho zde při jiné příležitosti a nezklamal. Také kávu tu dělají pravou italskou. To jest silnou s hustou a výborně vyváženou cremou.
Ne že by Ichnusa byla naprosto perfektní. Kromě už zmíněného problému s průvanem mi příliš neseděl výběr hudby: italský pop sice nebyl tematicky úplně mimo, ale mně osobně by jako kulisa více vyhovovala třeba Verdiho opera či nějaká jazzová balada. Také bych bývala ocenila, kdyby nám obsluha nastrouhala parmezán a namlela pepř přímo u stolu. Ale to jsou možná už jen malichernosti. 
Oběd do dvou stovek
Vezmu-li v úvahu kvalitu a čerstvost pokrmů, útulné prostředí, příjemnou obsluhu a to, že jsme za výtečnou večeři se dvěma lahvemi kvalitního vína zaplatili pouhé dva tisíce korun, nezbývá mi než konstatovat, že Ichnusa Botega & Bistro patří ve své kategorii k tomu nejlepšímu, co je Praha schopna nabídnout. A to jsem nezmínila oběd, který se zde dá pořídit do dvou stovek na osobu. Takže přestože bych si tento poklad zakopaný na pomezí Smíchova a Malé Strany nejraději nechala jen pro sebe, s těžkým srdcem říkám: Neváhejte a rezervujte. Nebudete litovat.
