Podle čerstvého vědeckého výzkumu umí dnešní děti nadávat mnohem sprostěji než jejich předchůdci. Zmíněné bádání vedl jistý Timothy Jay, profesor psychologie z Massachusetts College of Liberal Arts, který se věnuje zkoumání výskytu vulgarit a kleteb s důkladností Carla Linného už třicet let. Za tu dobu napsal řadu knih, jako například Nadávání v Americe nebo Proč nadáváme či Co dělat, když jsou vaše děti sprosté.
A tenhle pan profesor tvrdí, že v anglofonních zemích dnes běžně používají slovo „fuck“ už dvouletá batolata a že sprostá slova říká více dětí a v útlejším věku než kdykoli za celou dobu, po kterou profesor Jay užívání vulgarit ve společnosti monitoruje. Na vině jsou prý rodiče, kteří si doma v posledních desetiletích také přestali dávat před ústa ubrousek, a pak celková vulgarizace veřejného prostoru: dokonce i rezervovaný prezident Obama se přece nechal slyšet, že hledá viníky ropné havárie v mexickém zálivu, aby jim „mohl nakopat prdel“.
Ale co to vlastně znamená? Jsou-li malé děti ve slovech vulgárnější, protože se to naučily od svých rodičů, lze to považovat za znak celospolečenského mravního úpadku? A jak jinak by se takový mravní pád měl ještě projevovat? Zločinností? Přenáší se slovní vyjadřování, které může být označováno za nemravné, hrubé a agresivní, do lidského chování, které pak bude taky nemravné, hrubé a agresivní – tak trochu podle rčení, „kdo lže, ten krade a může i zabít“?
Statistiky zločinnosti tomu ani trochu nenasvědčují. Ve Spojených státech, odkud je pan profesor Jay, zločinnost soustavně klesá už dlouhou řadu let. Ve Velké Británii poklesla od roku 1997 zločinnost o 39 procent, z toho násilná trestná činnost o 6 procent. Za posledních deset let se snížila kriminalita v Česku i souhrnně v celé EU. Takže ačkoli se stále častěji uchylujeme k neslušným výrazům, přinejmenším z pohledu policejních statistik se jevíme jako stále větší „slušňáci“. Není nakonec vulgarizace naší řeči poháněná tím, že sprostá slova procházejí obyčejnou inflací – způsobenou právě tím, jak je kolem sebe velkoryse trousíme?
Odpoví vám třeba projížďka pražským metrem, kde se ocitnete obklopeni reklamou na „posranej život“, kterou se vám snaží vlichotit jedno všelidové rádio. Kampaň nemá bůhvíjak šokovat a určitě není zacílená na rebely a bourače tabu. Spojuje posluchače právě v prožívání obyčejnosti, těch běžných, všedních nepříjemností, které se dají přejít nadávkou „posranej život“, jež je sama už tak běžná a všední, že jí můžeme polepit celé metro.
Tradiční inzultace, které odkazují k tělesným funkcím, zvířectvu, náboženským symbolům a podobně, ztrácejí na síle. Ve veřejné diskusi už jejich místo nahrazují jiná slova. Třeba výraz „islamista“ je na nejlepší cestě stát se nadávkou jak svině. ?
