Petr Marek byl dlouhou dobu známý především jako originální filmař. V relativně zralém věku (alespoň v kontextu rychlého světa pop music) se z něj stala i rocková hvězda. Nikdy není pozdě, to je dobré vědět.
Trio Midi Lidi, jehož členy kromě Marka jsou ještě Prokop Holoubek a Markéta Lisá, se na zdejší scéně etablovalo docela rychle. Končící rok byl pro kapelu dobrý, natočila velice výraznou hudbu k filmu Marka Najbrta Protektor, na její koncerty se publikum dostavuje v hojném počtu a odchází velice spokojeno. Sezonu završila vydáním alba Hastrmans, Tatrmans & Bubáks. Deska je dokladem pokroku, který kapela udělala od vydání debutu Čekání na robota. Ten byl především zábavný. I novinka je taková, občas se na ní ale otevřou docela nečekané hloubky.
Midi Lidi hrají chytře vystavěnou a trochu archaicky znějící elektronickou hudbu. Kapely, jež stály u zrodu toho žánru (třeba Kraftwerk), zdůrazňovaly odcizenost, umělost, strojovost, nelidskost nebo – pokud se jeden chce tvářit chytře – postlidskost. Midi Lidi ale neznějí jako z vesmíru nebo z budoucnosti, jejich hudba je velmi humánní a subtilní, často evokuje spíš ztichlý a zhasnutý obývák než Mléčnou dráhu. Ne snad, že by byla meditativní nebo tichá, při vší údernosti rytmu a občas mohutně znějících klávesách je ale v písních Midi Lidí jakási klidná soustředěnost a intimita (na koncertech se přitom kolem nich dá vybudovat velká show a přimět jimi mladší ročníky k tanci). Výrazný podíl na tom má zpěv Petra Marka, často (ne vždycky) jako by zamířený někam dovnitř, spíš tichý. Když se Marek v písni na někoho obrací, zní to, jako kdyby adresát v danou chvíli nebyl přítomen. Jakási zdrženlivá emocionalita je i v jeho textech, někdy si sice svoje chytré slogany trochu moc užívá („Hernajs! Its nice!“), častěji ale dosahuje nenápadné přesnosti, s níž bez afektů popisuje v širším slova smyslu citový život muže po třicítce („... v mých snech zdá se tobě o dětech“).
Midi Lidi nastoupili jako kapela hravá a trochu ironická, zvlášť v českém kontextu tenhle typ zábavnosti slouží jako štít. Umožňuje být zajímavý a zůstat přitom neodhalený. Na Hastrmans, Tatrmans & Bubáks Midi Lidi a jejich frontman dokážou tuhle ochranu odložit a vyvarovat se přitom pubertálního srdcerváčství nebo velkohubého patosu. Když se v písni Strom ozve hlas nebožtíka Czeslawa Niemena, je to stoprocentní doják.
Mezi šestnácti skladbami na desce je i pár cover verzí, předělávka El Fusilado od britské Chumbawamby je snad trochu zbytečná, československý pop ale Midi Lidi dokážou uchopit výborně. Ze Žbirkovy písničky Do člna se však v jejich podání stává cosi téměř existenciálního. A jedním z vrcholů alba je skladba Pouzdro, do níž kapela zakomponovala melodii a text Hvězdičky blýskavé, již kdysi zpíval Petr Novák. V té skladbě se potkávají obě polohy Midi Lidí. Je v ní slyšet lehké pousmání nad donebevolající naivitou toho kousku a taky nostalgie po čisté, byť vyvalené upřímnosti, jíž je člověk schopen jen v určitém věku. A při všem odstupu ji Midi Lidi předvádějí také navážno. „Jak mám spát? Co s tím? Jak mám žít? A s kým?“ Není důvod si tyhle otázky občas nepoložit.
***
Midi Lidi: Hastrmans, Tatrmans & Bubáks
X production, 2009
lidovky.cz
Více informací najdete na www.lidovky.cz/kultura
