Eliane Senahíové Kohanimové bylo sedm, když musela s rodinou prchnout z Francie. Pamatuje si, jak křečovitě svírala svou panenku a jak předstírala spánek při každé nacistické kontrole vlaku. "Pamatuji si, jak nás na našem útěku žádali o pasy a jak pak na nás koukali. Bylo to strašné," vypráví Kohanimová, jejíž rodina tehdy patřila k malé, uzavřené komunitě íránských Židů ve Francie.
Její otec George Senahí byl úspěšný textilní obchodník, rodina žila v pohodlném domě v Montmorency, asi 25 kilometrů severně od Paříže. Když nacisté vtrhli do Francie, rodina se snažila vrátit do Teheránu. Chvíli bloudila po francouzském venkově, ale pak se vrátila do již obsazené francouzské metropole.
Jako všichni ostatní íránští Židé se i Senahí obrátil o pomoc na mladého šéfa íránské ambasády v Paříži. Abdol Hosejn Sardárí vybavil rodinu pasy a dalšími dokumenty, které byly potřeba k bezpečné a měsíc trvající cestě vlakem přes nacisty okupovanou Evropu.
Uzavřená komunita
"Při každé kontrole se otec třásl strachy," vzpomíná Kohanimová a dodává, že otec byl ale "velmi silný muž", jenž dodával rodině odvahu a říkal, že bude všechno OK. Nyní 78letá Kohanimová je již babičkou a již 30 let žije v Kalifornii se svým mužem Násirem Kohanimem, úspěšným bankéřem. A je si jistá, komu ona i její mladší bratr Claude vděčí za svůj život.
"Pamatuji si, že otec později často zdůrazňoval, že jsme na živu jen díky panu Sardárímu. Myslím, že byl jako Schindler, také pomáhal Židům." Rodák ze Svitav, německý nacista Oskar Schindler zachránil za války před smrtí na 1200 polských Židů tím, že je převezl do své muniční továrny v Brněnci na Moravě. Příběh Schindlera, jenž je držitelem izraelského titulu Spravedlivý mezi národy, se stal námětem filmu Stevena Spielberga Schindlerův seznam.
Ve své knize Ve stínu lva líčí Faráborz Mochtárí příběh mladého bonvivána, který se z ničeho nic octnul na začátku druhé světové války v pozici šéfa íránského diplomatického zastoupení v Paříži.
Íránci, spřízněný árijský národ
Ačkoli oficiálně byl Írán za války neutrální mocností, snažil se udržovat dobré ekonomické vztahy s nacistickým Německem. To vyhovovalo Hitlerovi. Nacistická propaganda líčila Íránce jako spřízněný árijský, tedy čistý národ s rasovou blízkostí k Němcům. Íránští Židé v Paříži ale začali být perzekvováni a cítili se v nejistotě, museli nosit žlutou hvězdu na kabátě a i v dokumentech byl jejich původ zaznamenán.
Sardárí ale využil svého vlivu a styků s Němci k získání výjimky z nacistických rasových zákonů pro více než 2000 íránských Židů. Argumentoval tím, že nemají pokrevní pouto s evropskými Židy.
Faráborz Mochtárí: Ve stínu lva
K návratu do Teheránu jim pomohl pomocí nově vydaných pasů, které potřebovali na cestě přes celou Evropu. Při změně režimu v roce 1925, kdy se v Íránu ujala moci dynastie Pahlaví, vydal Írán nové pasy a občanské průkazy. Mnoho Íránců v Evropě je ale dosud nemělo a toho Sardárí využil.
Poté, co v srpnu 1941 vstoupily sovětské a britské jednotky do Íránu, byla Sardárího humanitární mise čím dál obtížnější. Írán podepsal dohodu se spojenci a Sardárímu bylo nařízeno co nejdříve se vrátit do Teheránu. Sardárí to ale odmítl, byl zbaven diplomatické imunity, a dál se snažil pomáhat tamním íránským Židům.
V mnoha dopisech a zprávách nacistům Sardárí argumentoval i činem zakladatele perské říše Kýrem II. Velikým, který v roce 538 před naším letopočtem propustil Židy z babylónského zajetí. V prosinci 1942 se Sardárího žádosti dostaly na stůl nacisty Adolfa Eichmanna, jenž byl pověřen židovskými otázkami, který je odmítl se slovy, že se jedná "o obvyklé židovské triky a snahy o kamufláž".
Přesto byl Sardárí úspěšný. V době, kdy bylo z okupované Francie deportováno do nacistických vyhlazovacích táborů na 100.000 francouzských Židů, Sardárí vydal odhadem 500 až 1000 nových pasů tamním íránským Židům.
Každý pas byl použit vícekrát
Mochtárí v knize odhaduje, že každý pas byl použit pro dva až tři lidi, takže "zachránil asi 2000 lidí". Sardárí nikdy za svého života neusiloval o jakékoli uznání zásluh. Vždy říkal, že konal jen svou povinnost. Zemřel náhle v roce 1981 ve svém domě v Croydonu jižně od Londýna poté, co byl po íránské revoluci zbaven penze diplomata a byl mu odebrán majetek v Teheránu.
Jeho humanitární práce byla oceněna až posmrtně v roce 2004 centrem Simona Wiesenthala v Los Angeles. Mochtárí doufá, že prostřednictvím své knihy se vzpomínkami přeživších přitáhne k osudu Sardárího větší pozornost a že se též vyjasní "jisté nesrovnalosti" o Íránu a Íráncích.
"Zde šlo o íránského muslima, který se odklonil ze své cesty, riskoval svůj život, kariéru i majetek, jen aby pomohl svým krajanům. Nebral v potaz to, zda šlo o muslima či žida," říká s tím, že věří, že kniha doloží "všeobecnou kulturní toleranci Íránců", která bývá někdy zpochybňována.
