Při každé krizi začíná hledání viníků a receptů, jak předejít jejímu opakování. U Ameriky to bylo teoreticky jasné. Na hamižné bankéře, skrývající pochybné hypotéky pro lidi závislé na sociálních dávkách do temných koutů obskurních finančních instrumentů, se snadno ukazuje. Nabízí se i soupis nápravných kroků. Jasně vypadá i řecký příběh. Země, kde se nic nevymýšlí a nevyrábí, si žila nad poměry. Tradice šestnáctých platů i čtyři učitelé na dva žáky na odlehlých ostrovech jsou notoricky známé. Stejně jako zfalšované účty a korupce povýšená na životní styl. Proti učebnicovém příkladu špatného vládnutí se opět teoreticky snadno sepisují katalogy sankcí.
Irský příběh je jiný. I tady by se našel viník snadno. Ale málokdo z politiků si na něj troufne ukázat. Když to udělá, musí přiznat, že nemá řešení. Scénář kultivovaného rozpadu eurozóny není veřejně znám. Co udělali v Dublinu špatně, že se dostali až na hranu bankrotu s hrozivě vypadajícím deficitem 32 procent, veřejným dluhem blížícím se 100 procentům a soukromými dluhy ve výši bezmála 250 procent HDP? Ještě nedávno byli vydáváni za vzor. Do země mířil jeden investor za druhým. Především americké počítačové firmy přitahovala atraktivní kombinace anglicky mluvící společnosti, žádající za svou práci přijatelné platy, nízkých daní a výhodné polohy na křižovatce mezi Evropou a Amerikou. Z Irska se výborně vyváželo na jednotný evropských trh. Kdo si nepůjčuje, okrádá rodinu V Dublinu si za eurodotace, na rozdíl od Řeků, kteří je rozházeli v nesmyslných projektech fiktivních olivových plantáží, pořizovali nové silnice. Ekonomika rostla v posledních deseti letech nejrychleji z celé eurozóny. Už v roce 1999 byli Irové bohatší než Němci. A dva roky na to se stali druhou nejbohatší zemí Evropské unie, hned za bankovním Lucemburskem.
Irům se od roku 2000 stále zvyšovaly platy. V bankách si brali stále víc kreditních karet a především hypoték. Přes masivní nákupy všeho luxusu od terénních mercedesů po šaty od Gucciho se jim dařilo stále víc zboží vyvážet než dovážet. Zahraniční obchod je i teď v hluboké krizi v přebytku. Ekonomičtí liberálové chválili a evropští odboráři proklínali jejich nízké firemní daně. Ať už díky, nebo navzdory jim dokázalo Irsko až do začátku krize udržet přebytkové rozpočty.
Ekonomika jela naplno a hlavně z Německa, Británie a Francie se sem hrnuli bankéři, kteří chtěli u té prosperity být. V zemi bylo najednou spousta levných peněz dostupných každé rodině i firmě. V tak silně rozjeté zemi, kde všichni nakupují a investují, se ale většinou i zdražuje. Inflace byla zpravidla dvakrát, ale někdy i čtyřikrát vyšší než v Německu, pro které Evropská centrální banka jako pro největší ekonomiku eurozóny v podstatě nastavuje sazby. Úroky v Dublinu byly v několika chvílích dokonce záporné. Zjednodušeně řečeno: kdo si nepůjčoval, okrádal rodinu.
Výsledek hojných let je dnes známý. Obrovské realitní a úvěrové bubliny, které právě praskají. Jistě, na první pohled se i tady snadno hledají viníci. Běžní Irové a hlavně investoři přece museli vědět, že divoké tempo je neudržitelné. Proč si ti první pořád půjčovali a ti druzí jim ochotně posílali další a další peníze? Když ale země prosperuje a vám se stále zvyšuje plat, nevidíte důvod, proč si nepůjčit. Je to něco jiného, než když hromadí dluhy Řekové, kteří s výjimkou pláží nemají co nabídnout.
Příští oběti svůdce Standardní ekonomika v sobě má zabudované přirozené pojistky, které vás od takového chování odradí. Když platy i ceny rostou příliš rychle, je tady centrální banka, která zvedne sazby. Tím zdraží půjčky a mnohé odradí. Investoři se zase bojí vzestupů a pádů měny. Příliš rozjetá ekonomika zpravidla přispěje k posílení měny. To zdraží vývozy a dotčený stát musí přemýšlet, jak získat zpět konkurenceschopnost. S eurem měnové riziko zmizelo a investoři propadli iluzím, že v Irsku nic neriskují. Státní bankrot vylučovala maastrichtská smlouva a vklady v bankách irská vláda hned po pádu Lehman Brothers na podzim 2008 stoprocentně zaručila.
Irsko zažilo zvláštní experiment – silný boom bez měnové politiky. Je to jako řídit auto bez brzd nebo žít v zemi bez justice. Génius by možná obojí zvládl, normální lidé ne. S eurem se příběh může kdykoliv opakovat v kterékoliv zemi měnové unie.
Bude zajímavé sledovat, jaké irské pojistky se pokusí Brusel vymyslet. Evropská komise zatím pouze sdělila, že „krize odhalila, že kvůli misalokaci zdrojů zažívají některé země vysoké mzdové náklady, realitní bubliny a vysoké dluhy“. Je to podobné, jako když americký Úřad pro bezpečnost na dálnicích po vyšetřování splašených toyot, v nichž zahynulo několik lidí, konstatoval, že chyba je v „misaplikaci pedálů“. Američané si prostě pletou spojku a brzdu a euro ze své podstaty svádí ke špatným investicím.
***
Když ale země prosperuje a vám se stále zvyšuje plat, nevidíte důvod, proč si nepůjčit. Je to něco jiného, než když hromadí dluhy Řekové, kteří s výjimkou pláží nemají co nabídnout.
O autorovi| LENKA ZLÁMALOVÁ, e-mail: lenka.zlamalova@lidovky.cz analytička LN
