15. července 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Islandská literární ‚road movie‘ Auður Avy Ólafsdóttir vyšla v češtině

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Islandská spisovatelka Audur Ava Ólafsdóttir. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Islandská spisovatelka Audur Ava Ólafsdóttir. | foto: REPRO LN

REYKJAVÍK Těsně po jedenácté hodině dopoledne se zpožděním dobíhám do oblíbené kavárny Kaffi Vest ve Vesturbær, západní čtvrti Reykjavíku. S úlevou zjišťuji, že žena, s níž se tu mám setkat, tu ještě není. Když pak po několika minutách dorazí i ona, udýchaná, přižene se ke mně, omlouvá se a zdraví mě neuvěřitelně vřelým objetím, jako bychom se znaly už roky a nevyměnily si jen zhruba desítku e-mailů, ve kterých jsme pro účely překladu řešily převážně problematická, těžko interpretovatelná místa její knihy.

Původní plán objednat si po vzoru hrdinů jejího románu Listopadoví motýli (2012, Rigning í nóvember, česky 2017, nakladatelství Plus) horkou čokoládu, bere po jediném pohledu z očí do očí za své, a tak se s Auður Avou Ólafsdóttir vracíme ke stolu se dvěma šálky kávy. Za kávu mi autorka nedovolí za žádnou cenu zaplatit. „Plat spisovatele je tady na Islandu pořád ještě vyšší než plat překladatele,“ směje se.

Lidovky: To bych ráda rozvedla. Dá se na Islandu psaním uživit? Je spisovatel uznávané povolání?

S psaním tady koketuje každý druhý, takže musíte být opravdu dobří, abyste se prosadili. Vaše okolí vás sice ve psaní většinou podporuje a povzbuzuje, ale ať vás ani nenapadne myslet si, že jste v něčem lepší než ostatní - to vás vrátí zase hezky na zem. Když už se ale etablujete a po vašich knížkách začne být poptávka, můžete se coby autor těšit na procenta z prodeje. Z každého prodaného výtisku momentálně dostanete něco málo přes 20 %, což je skvělé - v některých zemích je to třeba jen pět. Islandští spisovatelé si mohou navíc zažádat o tzv. listamannalaun, výplatu pro umělce. Ta není nijak závratná a celou rodinu z ní neuživíte, ale rozhodně dá autorům jistou svobodu, křídla. Kritici spisovatelského platu si stěžují, že z toho stejně moc knih nevzejde, ale já si myslím, že i kdyby to byly jen dvě opravdu kvalitní knihy za rok, je to skvělé.

Listamannalaun, státní podpora islandských umělců

Island má zvláštní zákon o Výplatě pro umělce (57/2009), jež má mít za účel podporu umění vznikajícího na ostrově. O tuto formu podpory žádají designéři, malíři, spisovatelé, herci, muzikanti a skladatelé ve spojitosti s určitým plánovaným projektem. Na projektu je také závislá doba, po kterou budou umělci plat pobírat. Peníze plynou ze státního rozpočtu, konkrétně z části rozpočtu ministerstva vzdělání a kultury.

Lidovky: Vaší žádosti o spisovatelský plat bylo vyhověno, tudíž se v letošním roce můžete věnovat psaní na plný úvazek. Znamená to pro vás velkou změnu?

Za spisovatelský plat jsem nesmírně vděčná a nežádala bych o něj, kdybych si nemyslela, že ho potřebuju. A ano, bude to velká změna. Když jsem psala svá první díla, pracovala jsem na plný úvazek, učila jsem dějiny umění na Islandské univerzitě v Reykjavíku a psala v každé volné chvilce. To mě naučilo využít každou minutu dne. Věděla jsem například, že teď mám čtvrt hodiny volna, a tak jsem si sedla s papírem a tužkou a tu čtvrthodinu psala. Bylo to vyčerpávající. Takže si vážně užívám, že mohu vstávat s východem slunce a mít na psaní celé dny. Občas mě sice přepadne pocit viny, že bych měla před psaním dokončit všechny ostatní věci v domácnosti, ale učím se ho potlačovat. Myslím si, že ostatním toho můžu dát nejvíc právě coby spisovatelka.

Lidovky: Jak se z vás stala uznávaná spisovatelka?

S psaním jsem začala poměrně pozdě (první román vyšel autorce v roce 1998, pozn. red.). Profesně jsem se věnovala hlavně oboru, který jsem vystudovala, historii umění. Zpočátku o moje knihy nebyl moc zájem. Od každé se prodalo zhruba jen 200 výtisků, většinu si navíc koupili příbuzní a známí, kteří mě ale pobízeli, abych psala dál. Zlom představovala nominace na Cenu Severské rady za literaturu v roce 2009, a to za třetí román v pořadí, Výhonek osmilisté růže (2007, Afleggjarinn, česky 2012, nakladatelství Plus). Několik kapitol z této knihy bylo přeloženo do angličtiny a náhodou se ocitlo na stole francouzského nakladatelství Zulma. Ve Francii román neuvěřitelně zaujal, nakladateli připadal úžasně originální a rozhodl se ho okamžitě vydat. Takže nejdřív jsem prorazila v zahraničí a až zvěsti o nevídaném úspěchu Výhonku v Evropě probudily Islanďany, a ti se o mé dílo začali konečně zajímat o něco víc.
 

Přehled děl a ocenění:
Próza: Uppahækkuð, 1998 Rigning í nóvember, 2004 (česky Listopadoví motýli, Plus 2017), Literární cena Tómase Guðmundssona Afleggjarinn, 2007 (česky Výhonek osmilisté růže, Plus 2012), Kulturní cena deníku DV, Prix des libraries du Quebébec, Prix de Page France Undantekningin, 2012 Ör, 2016 (Islandská literární cena, cena Fjöruverdlaun pro ženskou autorku, nominace na Literární cenu Severské rady, nominace na italskou cenu Premio Strega
Poezie: Sálmurinn um glimmer, 2010

Lidovky: Nejsou snad Islanďané národ vášnivých čtenářů, jak se všude s oblibou tvrdí?

Do jisté míry to sedí, ano, Islanďané milují knihy a zejména před Vánoci, kdy nakladatelství v rámci tzv. jólabókaflóðu (česky doslova předvánoční knižní proud, pozn. red.) vydávají nejvíce titulů v roce, je horlivě nakupují, aby jimi podarovali své blízké i sebe. Ne všechny knihy si ale skutečně přečtou - dost jich skončí jen na policích knihovniček. Proto se své knihy snažím psát tak, aby čtenáře nutily číst, aby byli zvědaví, co se stane dál, a knihu fakticky dočetli.

Lidovky: Čeští čtenáři mají možnost seznámit se s vaší tvorbou zatím jen prostřednictvím dvou do češtiny přeložených románů, již zmíněného Výhonku osmilisté růže a Listopadových motýlů. Kdybyste ale měla čtenáři, který se s vašimi knihami ještě nikdy nesetkal, doporučit jednu jedinou knihu, kterou začne, která by to byla?

Byli by to nejspíš Listopadoví motýli, protože jsou skvělým úvodem do mého myšlenkového světa. Je to taková road movie, která pojednává o povaze ženy a povaze ostrova, o těle coby krajině. Je to velmi “tělesná” knížka, tak jako většina mých knih. Je to příběh ženy, která mluví příliš mnoha jazyky, a chlapce, který nemluví vůbec, čímž chci ukázat, že existuje i svět za hranicí slov. V Listopadových motýlech se taky hodně zamýšlím nad pojetím času a znázorňuju ho coby pavučinu, která má symbolizovat, jak se spousta věcí děje najednou, ale když o nich mluvíme nebo píšeme, můžeme líčit jen jednu po druhé. Listopadoví motýli jsou v mnoha ohledech velmi islandský román. Odehrává se na černém ostrově, na Islandu, a čtenář v něm poznává tamní nehostinnou krajinu, životní styl ostrovanů a jejich způsob myšlení nebo třeba typické jídlo.

Islandská spisovatelka Audur Avová.
Islandská spisovatelka Audur Avová.

Lidovky: Jídlu je v Listopadových motýlech věnován velký prostor - v závěru knihy najdeme dokonce přílohu s recepty. Dá se podle nich skutečně vařit?

Zajímavé je, že recepty součástí prvního rukopisu nebyly. Až nakladatel mě upozornil, že o jídle mluvím na každé druhé stránce. Já jsem se ale jen snažila postavy nakrmit, nic víc. V nakladatelství ale trvali na tom, že ke knize přidáme recepty. Původně byl ke knize přiložený malý sešitek, který se ovšem často někam zatoulal, což se čtenářům logicky nelíbilo. A tak jsme se rozhodli udělat z receptů nedílnou součást knihy.
Při příležitosti vydání francouzského překladu přijeli na Island zástupci francouzského nakladatelství a dělala jsem pro ně kakaovou polévku, jak nám ji vařila maminka. Je to v podstatě takový řídký pudink, který se dozdobí šlehačkou a nalámanými suchary. Francouzům připadala sladká polévka vážně divná.

Lidovky: Vycházíte při psaní ze skutečných událostí a osob?

Rozhodně ne. Nedokážu psát o lidech, které znám. Přijde mi snazší psát o lidech a událostech, které neznám, a nechat pracovat představivost. Občas pak stvořím něco, co by se ve skutečnosti třeba mohlo stát, ale na první pohled to působí dost přehnaně. Potom je vážně vtipné, když za mnou někdo přijde a zeptá se: “Jak jsi to věděla?“ To byl i případ Listopadových motýlů, kde jsem nechala bývalého muže hlavní hrdinky po rozchodu několikrát přijít zpátky domů, aby se tam osprchoval. Jedna známá se mi po dočtení románu svěřila, že přesně to se jí stalo, že se k ní exmanžel chodil sprchovat.

Lidovky: Nakladatelství Plus už plánuje vydaní dalšího románu v češtině na podzim. Tentokrát oceňovaného Ör. O čem kniha je a co vlastně znamená její název?

Ör je mnohovrstevnatý vývojový román, jakási studie člověka, narušeného jedince v narušeném světě. Vypráví o Jónasi Ebeneserovi, muži ve středním věku, který už má dost života a rozhodne se ho dobrovolně ukončit. Nechce to ale udělat doma na Islandu, a tak si dá na internetu vyhledat nebezpečné země, kde se válčí nebo válčilo a smrt číhá na každém rohu - a že jich není málo! A a do jedné z nich odjede. Místo cestovní tašky si s sebou přibalí tašku s nářadím, kdyby náhodou bylo potřeba někde něco opravit. Jónas je člověk, který dokáže opravit všechno, neničí ani nerozbíjí a radši sám zemře, než aby zabil. Je to taková holubice míru, kterou vysílám do světa. Ten není takový, jaký ho chceme mít, ale coby spisovatelka mám tu možnost vytvořit na dvou stech stránkách paralelní svět, kam může čtenář vstoupit a najít určité vykoupení, naději, světlo v temnotě.

Co se jména týče, “ör” znamená v islandštině “jizva” nebo “jizvy” - tím odkazuju k jizvám na těle i na duši, protože, ať chceme nebo ne, všichni si na sobě neseme jizvy života, který žijeme, a za každou takovou jizvou se ukrývá příběh. Jedna jizva nás zdobí hned od narození, náš pupík. Slovo “ör” znamená ale i “šíp”, v mém pojetí šíp do světa, v tom smyslu, že pero je spisovatelova zbraň.

Lidovky: Hlavního hrdinu necháváte odjet do země, kde se před časem válčilo. Jedná se o nějakou konkrétní, nebo jste zase nechala pracovat fantazii?

Spousta mých čtenářů je přesvědčená, že jde o Sýrii. Jedna kamarádka mi dokonce doporučila, abych v románu změnila jisté jídlo, které si postavy dávají, protože v Sýrii se nic takového nejí. Jenže v Sýrii se můj román neodehrává. Některé její charakteristiky má, protože jsem kvůli reáliím nakoukávala řadu filmů z válčících zemí. Snažila jsem se ovšem vytvořit novou zemi, blíže nespecifikovanou a nepojmenovanou, která je nám mnohem blíž, než tušíme. Kde žijí lidé jako vy nebo já, kde jsou k dostání stejné značky zboží jako u nás nebo stejné jídlo, což se pojí s myšlenkou, že k podobným událostem může klidně dojít třeba u našich sousedů, že “oni” jsou vlastně ”my”.

Lidovky: Nedávno jste byla za Ör nominovaná na Cenu Severské rady za literaturu. Považujete román za dosavadní vrchol vaší spisovatelské kariéry?

Myslím si, že Ör je moje zatím nejpolitičtější dílo. A zároveň i nejlyričtější. Odkazuje k současnosti, ale stejně tak se o něm dá mluvit jako o nadčasovém. Při psaní knihy jsem toho měla na srdci spoustu, takže když jsem si pak vytiskla pracovní verzi a pročítala si ji, uvědomila jsem si, že je to až moc. Text jsem musela hodně zkracovat a oklešťovat, protože mi došlo, že pokud toho chce autor říct hodně, musí mezi slovy a větami nechat víc prostoru, aby mohl čtenář do textu promítnout své pocity, myšlenky a životní zkušenosti. Čtenář totiž tvoří příběh zároveň se spisovatelem. Také jsem pochopila, že pokud chcete hovořit o nelehkých věcech jako třeba bolest, musí být text o to poetičtější.

Lidovky: Dnes jste jednou z nejpřekládanějších islandských autorek. Cítíte nějakou zodpovědnost za to, jak čtenáři v zahraničí vnímají současnou islandskou literaturu?

Ne, zodpovědnost cítím jen vůči vlastním knihám. Jinak by mi obavy nedovolily spát. Islandští spisovatelé mají společné to, že píšou jazykem, kterému nikdo nerozumí. Myslím, že moje tvorba se od tvorby jiných islandských autorů dost liší, že jsem představitelkou jakéhosi okrajového žánru islandské literatury. Na druhou stranu poměrně spolehlivě platí, že pokud se nějakému islandskému spisovateli v zahraničí daří, zájem zahraničních čtenářů o islandské knihy roste. 

Lidovky: Myslíte si, že coby spisovatelka můžete mít vliv na to, jak lidé smýšlejí o světě?

Ano, jsem natolik naivní, že si myslím, že můžu změnit svět. Být spisovatelem znamená dát chaosu řád a smysl. Spisovatelku ze mě udělala především touha dát hlas těm, kteří hlas nemají. Čtenář nečte knihu proto, aby se dozvěděl něco o románové postavě, ale aby se dozvěděl něco nového sám o sobě. Ideálně něco - pokud se zadaří -, co změní obraz světa.

Kdo je Auður Ava Ólafsdóttir?

Narodila se v roce 1958 v Reykjavíku. Vystudovala kunshistorii na pařížské Sorbonně. Později vyučovala teorii uměni a historii uměni na islandských univerzitách a působila jako ředitelka Muzea umění Islandské univerzity. V období pedagogické kariery začala psát prózu. Nyní se díky státní umělecké výplatě naplno věnuje psaní.

K uznáni jejich knih v rodné zemi vedla klikatá cesta. Velký rozruch musela nejdřív vzbudit ve Francii. Nyní jde o respektovanou autorku, kterou zařadila Islandská univerzita například i mezi četbu pro zahraniční studenty islandského jazyka.

Její knihy jsou překládány do mnoha jazyků, mezi kterými nechybí ani čeština. Druhý román dostupný českým čtenářům, Listopadoví motýli, vyšel loni. Na letošní rok už je naplánovaný český předklad zatím nejnovějšího a oceňovaného románu jménem Ör.

„Je to taková road movie, která pojednává o povaze ženy a povaze ostrova, o těle coby krajině. Je to velmi “tělesná” knížka, tak jako většina mých knih. Je to příběh ženy, která mluví příliš mnoha jazyky, a chlapce, který nemluví vůbec, čímž chci ukázat, že existuje i svět za hranicí slov,“ popisuje knihu Listopadoví motýli, která už v češtině vyšla a autorka jí považuje za dobrý úvod do svého myšlenkového světa.

Martina Kašparová, Martina Černotová
  • 0Diskuse