Vroce 1970 nastartoval albem Dva roky poté svou dráhu italský písničkář Francesco Guccini. Z rozhořčeného zpěváka protestních písní ze severoitalské Boloni, který se hlásil k Bobu Dylanovi, je dnes úctyhodný symbol, a jak to v životě chodí, invence už také není, co bývala. To ale nic nemění na tom, jak sugestivní bylo slyšet (samozřejmě s patřičným zpožděním, tedy v polovině 80. let) jeho lehce nakřáplý hlas s drnčivým „er“, jak zpívá o lidech, kteří pomalu kráčí Prahou se zaťatými pěstmi a mezi zuby drtí nenávist. Guccini svou pochmurnou píseň s příznačným názvem Pražské jaro složil pod dojmem upálení Jana Palacha. Přestože by se jeho projev dal za určitých okolností označit za příklad kumulace všech vad výslovnosti, v jeho samorostlé, syrové interpretaci spočívala obrovská síla výrazu. Guccinimu vypjatě tragická, ale místy i sarkastická poloha prostě vyhovovala, a tomu odpovídala i melancholicky temná melodika. Takový italský brácha Karla Kryla; ale běda, když chce být vtipný, to mu nikdy moc nešlo, stejně jako roztoužená lyrika. I to mají s Krylem společné.
Kdo jsou ti lidé, kteří nesli tělo, vždyť celé město ho doprovázelo. Celé město se tak proměnilo a na šedém nebi nad Prahou se poprvé objevila naděje, zpíval Guccini dvacet let před Palachovým týdnem v lednu 1989, kdy síla jeho činu znovu dostala lidi do ulic. Není to krásné být jako zpěvák protestsongů občas prorokem?
***
TIPY
Allo Darlin: Allo Darlin (Fortuna) Britsko-australská skupina na svém debutu oživuje formuli jemných kytar, lehkých bicích a něžně nejistého ženského zpěvu. Nikoliv prudce originální, avšak docela příjemné. Xindl X: Praxe relativity (Championship Records) Populární zdejší písničkář na druhém albu opět nabízí okázale šikovné rýmy a tepání povrchnosti soudobého světa v hudbě a v textech, které tomu světu ochotně vycházejí vstříc. Zřejmě to takhle je prostě cool. A v rádiích budou mít radost.
