Izrael prožívá „jihoafrický syndrom“

Takové názory vyznávaly v Izraeli ještě před deseti lety jenom levicové strany. Nyní se staly součástí jakéhosi národního konsenzu. Jak Olmert, tak i Livniová přitom pocházejí z tábora vyznavačů „Velkého Izraele“.

 Livniové otec byl poslancem za nacionalistickou stranu Herut a dříve jedním z vůdců ilegální organizace Ecel, jejíž hymnou bylo „Dva břehy má Jordán - ten je náš i druhý je náš“. Jeho dcera, ministryně zahraničí, se však nyní domnívá, že „se budeme musit zříci části Izraele“. Má na mysli část území na západním břehu Jordánu.

 Nejde o to, že by Olmert, Livniová a jim podobní teď měli méně rádi „Velký Izrael“ nebo ho považovali méně za svůj (stejně tak většina Palestinců považuje za svoji „Velkou Palestinu“). Jenomže mezitím se něco změnilo. Podle nejnovější zprávy palestinského Statistického úřadu obyvatelstvo Gazy vzrostlo mezi lety 1997 a 2007 o 39 procent. Arabové na Západním břehu se za tu dobu rozmnožili o 30 procent. Na území, které Izrael dobyl v roce 1967, nyní žije 3,7 milionu Palestinců (2,3 milionu na Západním břehu, 1,4 milionu v Gaze), zatímco v roce 1967 jich bylo téměř o milion méně.

 Obyvatelstvo Izraele čítá nyní víc než sedm milionů, z toho tvoří arabská menšina 1,4 milionu (nehledě na asi 200 tisíc jeruzalémských Arabů, kteří jsou počítáni dvakrát - v izraelské i v palestinské statistice). V Izraeli a na okupovaných územích tedy nyní žije přibližně 5,4 milionu Židů a asi 5,3 milionu Palestinců.

Růst palestinského obyvatelstva v minulosti víceméně vyrovnal příliv židovských přistěhovalců. Loni však bylo přistěhovalectví nejnižší od roku 1988, nedosáhlo ani 16 tisíc a ze zemí bývalého Sovětského svazu prakticky přestalo. S ohledem na mimořádně vysokou palestinskou porodnost se na území nyní ovládaném Izraelem počet Židů a Palestinců během dvou až tří let vyrovná a během 10-15 let se vytvoří značná arabská většina.

 Udrží-li si Izrael obsazená území, bude muset zvolit mezi dvěma možnostmi: buď přestane být židovským státem, anebo už nebude demokratickým státem. Buď zajistí každému základní osobní a občanská práva - a v tomto případě se stane dvounárodním státem, v němž arabská většina bude moci určit jeho charakter -, anebo upře Palestincům základní práva a pak charakter státu určí duch jihoafrického „apartheidu“.

Jeden stát pro všechny Je však známo, že i v Jižní Africe si většina vybojovala rovnoprávnost a občanská práva. Tento „jihoafrický syndrom“ vede ministryni Livniovou k tomu, aby řekla, že víc než požadavku samostatného palestinského státu se obává toho, že Palestinci vyčkají, až budou ve většině, a namísto vlastního státu budou žádat založení společného židovskopalestinského státu. V něm by pak stejná práva měli všichni.

 Takové je pozadí nového izraelského národního konsenzu. Vznikající konsenzus však stále ještě odděluje velká vzdálenost od kroků vedoucích k jeho uskutečnění.