Leo Pavlát mi na počítači ukázal fotografie zlynčovaných izraelských vojáků v tureckých novinách. „To jsou první izraelští vojáci, kteří chtěli loď s humanitární pomocí zkontrolovat. Šli tam prakticky neozbrojeni a tohle je čekalo,“ kroutí hlavou Pavlát, když komentuje zásah izraelské armády, při němž posléze zahynulo devět lidí.
„Byla to provokace.
Lodě s humanitární pomocí nevezou sedm stovek aktivistů. Že nakonec zemřeli lidé, je smutné, ale vojáci bojovali o vlastní život.
Izrael má právo bránit se, neumožnit dodávky zbraní do pásma Gazy, odkud ho teroristé Hamasu už osm let ostřelují,“ vysvětluje.
Pak přijde čas na knížky.
K těm má Pavlát blízko.
Vystudoval žurnalistiku a patnáct let byl redaktorem nakladatelství Albatros.
Kromě toho se oženil s Hanou Klímovou, dcerou spisovatele Ivana Klímy (a je jen shoda náhod, že s ním má Pátek v tomto čísle rozhovor).
Sám na sklonku osmdesátých let napsal knihu o písmu, knihách a jejich historii. „Josef Jungmann soudil, že kniha je spolu s pluhem, kolem, lodní plachtou, chlebem a vínem největším objevem lidského rodu,“ cituje oblíbenou myšlenku.
Když se ho ptám na nejmilejší knihy, chvíli váhá. A pak vysvětluje – není důležité jen to, co člověk čte, ale také to, kdy to čte. „Do pětadvaceti let to umě byla převážně beletrie. Světová, hlavně ruská klasika, úžasný Izák Babel. Dnes se k beletrii a poezii zase víc vracím, často s Philipem Rothem, povídkami Salingera, Holanem a Skácelem. Rád mám ale i slovníky a deníkovou literaturu. Třeba zápisky Etty Hillesum, Jana Zábrany či Victora Klemperera,“ říká Pavlát.
***
Zvyky A lásky
? Oblíbená poloha při čtení: vertikální, nebo horizontální? „Pro potěchu raději v posteli nebo ve velmi pohodlném křesle. Studijně samozřejmě u stolu, protože si dělám poznámky.“
? Oblíbená hudba: Zpívající rabín Shlomo Carlebach, který ovlivnil židovskou bohoslužbu. Leonard Cohen, jazzman David Krakauer a Karel Kryl. Potom mysticky laděné dílo G. I. Gurdjieffa, Antonín Dvořák a Gustav Mahler.
ŠPAněLSKou SynAGoGu vidí ze své kanceláře.
